Dnes uplyne 130 let od narození spisovatele Karla Čapka

Karel Čapek – jedna z největších osobností české literatury meziválečného období: prozaik, dramatik, novinář a esejista, autor knih pro děti, básník a překladatel; představitel umělecké generace vzešlé ze snah předválečné moderny; spisovatel, který zasahoval a působil daleko za horizont literatury.

Karel Čapek se narodil 9. 1. 1890 v Malých Svatoňovicích na Náchodsku báňskému lékaři. Byl nejmladší ze tří dětí. Dětství prožil v Úpici, kde jeho otec působil jako praktický lékař. Gymnázium začal studovat v Hradci Králové, pokračoval v Brně a dokončil v Praze. Po vysokoškolských studiích v Praze a v Berlíně, ukončených roku 1915 doktorátem filozofie, byl vychovatelem u Lažanských a knihovníkem, až zakotvil v redakcích novin: nejprve v Národních listech, poté v Lidových novinách. V letech 1921-23 byl dramaturgem Vinohradského divadla, kde působil příležitostně i jako režisér. Po válce podnikl řadu cest do zahraničí, z nichž vytěžil patero knih cestopisných próz a fejetonů: Italské listy, Anglické listy, Výlet do Španěl, Obrázky z Holandska a Cesta na sever; jejich protějškem byly pak  Obrázky z domova. V srpnu 1935 se oženil s herečkou a spisovatelkou Olgou Scheinpflugovou. Dopisy, které jí Čapek posílal, zčásti využila pro svůj Český román; po její smrti vyšly v samostatné edici Listy Olze. Zemřel o Vánocích roku 1938 v Praze.

Do literatury vstupoval společně s bratrem Josefem koncem prvního desetiletí 20. století, a to drobnými prózami, které vyšly teprve roku 1918 s názvem Krakonošova zahrada. Zářivé hlubiny (1916), společná knižní prvotina bratří Čapků, jejíž jednotlivé prózy vznikaly v letech 1910-12, jsou nejčastěji spojovány s hnutím novoklasicistickým.

První samostatné dílo Karla Čapka byla kniha povídek Boží muka. Titul knihy je dvojznačný: znamená jednak rozcestí, jednak sebetrýzeň vyššími věcmi života a hledáním jeho smyslu.

Čapkovo rozsáhlé, mnohotvárné a druhově různorodé dílo, vznikající v průběhu tří desetiletí a shrnuté posléze do více než padesáti svazků sebraných spisů, bylo ve svém jádru poznamenané oběma světovými válkami. Přes tuto mnohotvárnost a rozmanitost jsou v něm zřetelně vyznačeny dvě základní linie: první, vedoucí od Božích muk přes Trapné povídky až k románové trilogii Hordubal, Povětroň, Obyčejný život, se upíná k vnitřnímu životu člověka jedince a jeho prostřednictvím zkoumá možnosti i hranice lidského poznání; druhá, utopická, dovoluje charakterizovat Čapka jako jednoho z nejvýznamnějších předchůdců science fiction.

Nejvýznamnější z této skupiny děl je drama RUR, které proslavilo Čapkovo jméno po celém světě. Každé Čapkovo utopické dílo je vlastně velkou otázkou. Její první část je vždycky negativní. Ve smělé utopii domyslí Čapek jistý rys, vymoženost, výboj nebo objev moderní civilizace až do krajnosti: co by se stalo, kdyby…: kdyby se podařilo vyrobit umělého člověka (RUR); kdyby se člověk napil nápoje nesmrtelnosti (Věc Makropulos); kdyby se sám stal stvořitelem (Adam Stvořitel); kdyby se podařilo beze zbytku spálit hmotu (Továrna na absolutno) nebo uvolnit z hmoty všechnu výbušnou energii (Krakatit). V druhé části pak usiluje o nalezení východiska, o naznačení cesty a o překonání negace, aby dílo jako celek vyznělo kladným poselstvím v duchu Čapkovy životní a filozofické orientace.

Také Čapkova dramatika má svoje počátky ve spolupráci s bratrem Josefem, jak o tom svědčí společná jevištní prvotina Lásky hra osudná.

První Karlovo samostatné drama Loupežník, započaté už před válkou a uvedené v roce 1920, uzavírá rané údobí Čapkovy tvorby.

Z řady utopických děl, zahájených v dramatu RUR a v próze románem Továrna na absolutno, vybočuje alegorická komedie Ze života hmyzu, další společné dílo bratří Čapků.

Na sklonku 20. let, v období tvůrčího předělu, kdy Čapek dočasně opustil svět románových i dramatických utopií a soustřeďoval svou pozornost k problémům lidského jedince, vznikaly Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy. Na rozdíl od většiny ostatních povídkových knih, jež vznikaly plynulým tvůrčím procesem v kratším časovém rozmezí, psal Čapek bezmála dvě desítky let své apokryfy – od roku 1920 až do své smrti. Původní výbor pěti čísel (Apokryfy) se postupně rozrostl na devětadvacet (Kniha apokryfů).

Soubor statí a úvah O věcech obecných čili Zóon politikon obsahuje příspěvky z let 1920-32. Čapek se v nich zamýšlí nad tzv. malými českými poměry, nad politikařením v tehdejším českém veřejném životě.

Rozsahem nepříliš velká, ale umělecky významná byla Čapkova tvorba určená dětem: Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek, Dášeňka čili život štěněte.

Nástup fašismu a zejména politický vývoj v nacistickém Německu, který znamenal bezprostřední ohrožení české národní i státní existence, donutil Čapka k mnohostranné aktivní účasti v protifašistickém boji. První umělecky významnou reakcí na nebezpečí světového fašismu byla Válka s mloky. Poslední Čapkův dokončený román byla První parta. Jak dobou svého vzniku, tak myšlenkově souvisí s bezprostředně předcházejícím dramatem Bílá nemoc. Podobně jako v předešlých utopických hrách a jako v následující Matce, osciluje i v Bílé nemoci významově zvrstvený konflikt mezi utopií a realitou, mezi časovým i nadčasovým posláním díla. Nedokončený zůstal román Život a dílo skladatele Foltýna.

Spisy bratří Čapků vyšly v letech 1929-37 (51 svazků), Dílo bratří Čapků vycházelo od roku 1954, desetisvazkový Výbor z díla Karla Čapka byl vydán v letech 1972-75. Spisy Karla Čapka vycházely od roku 1980, rozpočítány na 20 svazků.