Dnes uplyne 135 let od narození spisovatele a novináře Eduarda Basse

Eduard Bass – prozaik s darem komického vidění, autor malých forem kabaretních a všestranný žurnalista, významný kritik a spolutvůrce české realistické literatury v meziválečném období a za okupace.

Narodil se 1. 1. 1888 v Praze jako syn majitele kartáčnické firmy Václava Schmidta, vystudoval pražskou obchodní akademii, po prázdninách podnikl cestu do Belgie a poté se přihlásil zároveň na pražskou techniku – obor chemie a jako učeň u otce.

Desetiletí 1906 – 16, kdy se smrtí jeho otce a likvidací firmy uzavřela jedna kapitola Bassova života, je plné zvratů a událostí; na četných cestách se Bass měl oficiálně zacvičovat jako obchodní zástupce, ve skutečnosti se však obeznamoval s proslulými evropskými kabarety.  Na podzim 1906 studoval dočasně na technice v Curychu, na jaře 1907 navštívil Mnichov, pak Itálii atd. Koncem roku 1907 začal vystupovat v Schöblově kabaretu v domě U bílé labutě na Poříčí a recitoval zde básně svých generačních druhů Šrámka a Gellnera. Zde přijal pseudonym Bas, od roku 1910 Bass. Od roku 1912 vystupoval v Lucerně, 1913 se pak sblížil s umělecky nejnáročnějším kabaretem Červená sedma, kde působil jako konferenciér, zpěvák  recitátor, ale i jako autor a překladatel šansonů, kupletů a scének. Jeho nejcennějším vážným textem je poetická Písnička z mládí. Roku 1915 narukoval, vzápětí byl superarbitrován, poté několikrát znovu povolán do vojenské služby a zase zproštěn. Přitom byl od roku 1916 ředitelem kabaretu Rokoko, psal do Nové doby, Práva lidu, Kopřiv, Humoristických listů apod.

Se spolupracovníky z Červené sedmy, J. Červeným, Ch. Ballingem aj., publikoval Bass satirické kabaretní texty v edici Syrinx, kterou řídil, a v letech 1919 – 21 redigoval satirický list Šibeničky.

Rok 1921 je rokem trvalého příklonu Bassova k žurnalistice. Vstoupil do redakce Lidových novin a pracoval tam 21 let jako fejetonista, reportér, soudničkář, kulturní zpravodaj, divadelní kritik a autor tzv. rozhlásků a v letech 1933 – 42 jako šéfredaktor. Zároveň byl v letech 1926 – 30 šéfredaktorem Světozoru. Bassova poválečná práce ve Svobodných novinách byla již jen krátkou epizodou. Zemřel – brzy po smrti své ženy – 2. 10. 1946 v Praze.

První Bassovy knižní práce jsou sice druhově rozmanité, souvisejí však vesměs s jeho činností kabaretiéra. Jsou to brožurka deseti kupletů Pegas k drožce připřažený, příručka Jak se dělá kabaret? a detektivní komedie o jednom aktu Náhrdelník; v tomtéž duchu se nesou o něco pozdější kuplety a šansony přeložené i vlastní To Arbes nenapsal, Vrchlický nebásnil a anekdoty Umělci, mecenáši a jiná čeládka. Řada Bassových samostatných prozaických prací začíná povídkovou sbírkou Fanynka a jiné humoresky, později se objevují Letohrádek Jeho Milosti a 20 jiných povídek z vojny vojenské i občanské a Případ čísla 128 a jiné historky. Ve „zlaté době“ československé kopané oslavil Bass v delší povídce Klapzubova jedenáctka prozíravost chalupnického otce a ukázněnost, houževnatost a smysl pro fair play jeho jedenácti synů a uzemnil tak s laskavým humorem dobový fetiš do zdravějších poloh.

Po prvním výrazném úspěchu své beletristické prózy, jímž byla Klapzubova jedenáctka, dokazuje Bass v povídkovém souboru Šest děvčat Williamsonových a v dalších, až posmrtně uspořádaných cyklech svých povídek jednak znalost komerčního světa od obchodních cestujících až po nakladatelské piráty, světa sportovců a artistů, pražského polosvěta atd., jednak neustále prohlubovaný dar láskyplného vidění lidského charakteru.

Vrchol jeho díla tvoří bezpochyby román Cirkus Humberto. Drobnější, avšak mistrovsky zpracovanou epiku soustředil v Lidech z maringotek. Samostatná povídka s čapkovským humorem Příběh vodníka Pabla a kniha povídek uspořádaná podle Bassova rozčlenění na historie pražské, ženské, mužské a rodinné, avšak s přidáním rukopisného povídkového cyklu prašivá ulice, podle něhož byla celá sbírka nazvána, dokreslují obraz Bassovy povídkové tvorby už posmrtně.

Další linii Bassovy tvorby představují soubory jeho reportáží, fejetonů a causerií tištěných původně v Lidových novinách: Potulky pražského reportéra, Jak rok běží, Pod kohoutkem svatovítským, Kázáníčka, Křižovatka u Prašné brány. Vrcholnou prací tohoto druhu je Čtení o roce osmačtyřicátém.