Dnes uplyne 135 let od narození spisovatele Bohumila Polana

Bohumil Polan (vlastním jménem Bohumil Čuřín) – literární a divadelní kritik a historik, básník, se narodil 18. 11. 1887 v Plzni. Manželem jeho dcery byl prozaik Karel Konrád (sňatek 1939). Téměř celý Polanův život je spjat s Plzní, kde byl jeho otec dozorcem, poté vedoucím obuvnické dílny ve věznici na Borech. Polan v Plzni nejen vystudoval reálné gymnázium (1898–1905), ale také absolvoval roční vojenskou službu u 35. pěšího pluku (1906–1907) a posléze nastoupil na místo pomocného úředníka v právním oddělení městského stavebního úřadu. První světovou válku Polan prožil jako záložní důstojník v Haliči, Uhrách a v Čechách. Po válce se nejprve krátce vrátil k práci ve stavebním úřadě, v letech 1920–1921 navštěvoval jednoroční Státní knihovnickou školu v Praze a po jejím ukončení přijal místo knihovníka v Městské veřejné knihovně v Plzni. V roce 1927 se stal jejím ředitelem a bez přestávky tuto funkci vykonával až do roku 1947, kdy odešel do důchodu. V roce 1923 navštívil Mnichov, v roce 1926 Paříž. V 30. letech byl několikrát členem poroty pro udělování státních cen v oborech slovesného a dramatického umění.

Básnicky debutoval roku 1905 pod pseudonymem B. J. Mára v Práci, anarchistickém časopisu řízeném Fráňou Šrámkem; verši přispíval také do Obzoru literárního a uměleckého, Lumíru, Samostatnosti (zde též literárněkritická činnost) a Časopisu pokrokového studentstva, kde také roku 1908 zveřejnil první kritické práce. Divadelní referáty Polan začal publikovat na podnět Karla Huga Hilara v posledních letech před první světovou válkou v měsíčníku Divadlo; v letech 1920–1944 byl stálým referentem o činohře v Plzni v tamním listu Nová doba (též referáty o výtvarném umění). V činnosti literárního kritika pak pokračoval v Lumíru, Pokrokové revui (1913–1914, též redigoval, s Jiřím Malým), Nových Čechách, Kmeni, Prameni (1924–1928 zde redaktorem), Literárních novinách, Činu, Veraikonu, Severu a východě, umělecké revue Hollar; v letech 1944–1945 byl stálým referentem Pravdy (Plzeň), po 1945 publikoval v Kritickém měsíčníku, Novém životě, Zlatém máji, Plameni aj. Užíval šifer B. P., bp, P., Pn, pn., -an.

Polan vstoupil do literatury jako básník a k veršům se později příležitostně vracel; svou básnickou tvorbu, ovlivněnou symbolismem i vitalistickou poezií, soustředil v druhé polovině 20. let do jediné sbírky Koncert na lesní roh.
Hlavní Polanův přínos ovšem spočívá v jeho aktivitě kritické. Ačkoli byl celoživotně svázán se svým rodištěm, kde zejména divadelními referáty dlouhodobě působil na repertoárovou úroveň plzeňské scény, jeho literární kritika svou podnětností výrazně přesahovala rámec tohoto regionu. Ovlivněn pracemi F. X. Šaldy či F. V. Krejčího soustředil se Polan především na problematiku vztahu umění k člověku a světu. Snaha vymanit dílo ze zakletí „abstraktního nonkonformismu“ a otevřít jej vnímání otázek všedního života přiblížila Polana tvorbě autorů generace tzv. buřičů (Fráni Šrámka, Karla Tomana, Viktora Dyka aj.) a následně i předválečné moderně (mj. Stanislavu Kostkovi Neumannovi, Otakaru Theerovi, bratřím Čapkům). Moderně věnoval své první rozsáhlejší práce, z nichž soubor neumannovských studií se stal základem pro Polanův literárněkritický knižní debut a zároveň prvním souhrnným pojednáním o tomto autorovi (Se Stanislavem K. Neumannem). Úsilí o objektivitu soudu přivedlo Polana k osobité interpretační kritické metodě, opřené o přesvědčivost logického výkladu a precizní rozbor díla. Kritiku chápal jako intelektuálně osvětlující činnost, kritik podle něj doplňuje instinktivní živel umělce rozumovým přístupem; vysvětluje dílo nikoli popisně a informačně, nýbrž z hodnotícího hlediska, souvztažného se zákonitou mírou dobového ideálu. Postupně tak Polan dospíval k uchopení a zhodnocení díla v jeho širších souvislostech, což dokazují např. knižní studie Fráňa Šrámek, básník mládí a domova či Básník Karel Toman. Citlivý přístup k literárnímu dílu umožnil Polanovi orientovat se rovněž v tvorbě básníků o více než generaci mladších: bystře interpretoval a zhodnotil např. práce Seifertovy, Hrubínovy a Holanovy a jako jeden z mála si ve své době uvědomil také význam nastupující poválečné generace, zvláště pak poezie Jiřího Koláře. Nejzávažnější Polanovy literárněkritické články, portréty a studie byly soustředěny do souboru Život a slovo; výbor z divadelních a výtvarných kritik obsahuje kniha Místo v tvorbě.

Bohumil Polan zemřel 25. 7. 1971 v Plzni.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz