Dnes uplyne 135 let od narození spisovatele Emila Vachka

Emil Vachek – prozaik a dramatik, se narodil 2. 2. 1889 v Hradci Králové  v dělnické rodině. V Hradci Králové studoval zprvu na reálném gymnáziu (zde redigoval školní časopis Revue nejmladších, do něhož přispíval též Karel Čapek; Vachek zde psal i kritiky pod pseud. Emil Czarski) a poté na obchodní akademii. Od roku 1906 žil v Praze, kde nejprve pokračoval ve studiu na soukromé obchodní škole, brzy se však začal věnovat výlučně práci novinářské a spisovatelské. Od roku 1911 působil jako redaktor Práva lidu, kde vystřídal téměř všechny rubriky, později pracoval v redakcích dalších novin a časopisů. Redigoval revui Pramen (1925–26), týdeníky Nová svoboda (1926–28), Sport (1913–14), Kopřivy (1921), byl členem redakce Literárních novin, spolupracoval s časopisem Pestré květy (1928). Ve 30. letech redakčně spolupracoval s nakladatelstvím Sfinx (mj. řídil knihovnu Pyramida) a ELK (Evropský literární klub, od 1935 byl místopředsedou jeho výboru).

Přispíval do časopisů a novin: Práce (divadelní referáty), Volná myšlenka, Zvon (1922–23 zde na pokrač. knižně nepublikovaný román Moc), Zlatá Praha (1922 zde na pokrač. román Kovadlina), Právo lidu (1926 zde na pokrač. knižně nepublikovaný román Poslední internacionála), Lidové noviny (1929–30 zde román Čtyřicetiletý), Pražský ilustrovaný zpravodaj (zde na pokračování romány Divoké srdce, 1929; Micka, 1935; Milionář na útěku, 1941 – poslední dva knižně nepublikovány), Kopřivy, Lada (1927 zde na pokračování knižně nepublikovaný román Mor profesora Solomitnikova), České slovo (1933 zde na pokrač. Zlá minuta), Tribuna, Tvorba, Panoráma, Literární noviny; Pestrý týden (zde na pokračování 1940 povídka Pokání, 1941 román Vina); po roce 1945: Květy, Plamen, Mladý svět (1962 zde na pokrač. próza Beraní dvůr), Host do domu, Práce, Svět v obrazech. Vachek je autorem scénáře filmu Noc na Karlštejně (1918, r. Olaf Larus, podle Jaroslava Vrchlického). Podle románu Muž a stín byl natočen film Vražda v Ostrovní ulici (1933, sc. Josef Neuberg, František Tichý, r. Svatopluk Innemann) a podle románu Bidýlko vznikl nerealizovaný scénář k filmu Špioni a neviňátko (1966, sc. Zdeněk Dufek, Pavel Šoltész a Vladimír Čech). Pro Čs. televizi napsal Vachek detektivní hru Případ pro tři (1962, jako próza s tit. Beraní dvůr). Podle jeho děl byly dále natočeny inscenace Zlá minuta (1965, r. Jiří Bělka, sc. Ondřej Vogeltanz), Bidýlko (1967, sc. + r. Jaroslav Novotný) a Žil jsem s cizinkou (2005, sc. + r. Dušan Klein). Užíval pseudonymů a šifer: Emil Czarski (zejména Volná myšlenka 1908–10), Ludvík Chládek (zejména Kopřivy 1916–21), Litnov, ev., EV, E. V., Ev, V. (Pražské dopisy v hudební rubrice Rovnosti 1919 aj.), v, -v., (obojí Rovnost 1919–20), ax, ach (obojí Právo lidu).

Vachkova tvorba je tematicky a žánrově různorodá, od počátků ve 20. letech až po poválečné období však vždy vyrůstá z úsilí postihnout psychickou a morální situaci člověka; její rozmanitost a patrný autorův sklon zachycovat svět v aktuálních souřadnicích jsou pak dány i jeho novinářskou profesí. V prvních naturalistických příbězích o lidském ztroskotání spojil Vachek psychologickou analýzu hrdinů s obrazem determinujícího vlivu nepřátelského prostředí a jeho předsudků (Sup, Vražda manželstvím a jiné motivy). Současně psal díla se sociálně kritickou tendencí, ať již v žánru realistického příběhu o střetu mladého hrdiny s buržoazní morálkou (Kovadlina), nebo v žánru utopického románu o ovládnutí světa nadnárodní společností (Pán světa). Pod vlivem freudovských teorií naturalistická osudovost u Vachka postupně nabývá erotické podoby; autorovy psychologické rozbory se zaměřují především na niterný rozvrat hrdinů podléhajících milostné vášni (Cestou do nebe, Žebrácká láska, Čtyřicetiletý). V románech o výjimečných povahách, někdy s čapkovskou noetickou problematikou hledání pravdy o člověku, prozaika stále zajímá téma pudové stránky člověka, střet smyslů a rozumu. Základní syžetové schéma próz volně se vztahujících ke společenské situaci 20. a 30. let vyrůstá z komplikovaného vztahu nesourodé dvojice (otce a syna, muže a ženy), jeho dramatičnost je pak dána kriminalistickou zápletkou nebo motivem dávné utajené viny (Divoké srdce, Velbloud, Žil jsem s cizinkou). Vrcholem této skupiny děl je trilogie o peripetiích lásky estétsky založené pražské bohaté dívky a živočišně pudového chudého zahradníka (Červená zahrada, Svatá, Dvanácti hlasy ano).

Bystré psychologické analýzy různých typů lidí, fabulační dovednost a sarkastické postřehy charakterizují Vachkovy prózy čistě detektivní. Jako první zasadil detektivku do domácího prostředí a vytvořil typ českého detektiva, inspektora Klubíčka, k jehož rysům patří literární sčetlost a pojetí zločinu jako fatální chvilky, v níž se projeví slabost lidské povahy (Tajemství obrazárny, Zlá minuta).

Zájem o historii vedl Vachka k psaní próz pohybujících se na pomezí literatury faktu a tematizujících morální a psychologický obraz velitele rakouských vojsk v bitvě u Hradce Králové (Benedek), Zolovu účast v Dreyfusově aféře (Aféra) či relativizaci morálky za první světové války a rozpad Rakouska-Uherska (Krev nevolá o pomstu, Konec a začátek). Po 1945 se Vachkovi stala hlavním předmětem zájmu doba druhé světové války. Popsal ji v osmidílné dokumentární kronice Německá válka i v románovém obraze fašistické okupace Severní záře; válečné motivy využil i v detektivkách (Černá hvězda, Devatenáct klavírů). – Významnou součástí Vachkova díla jsou práce humoristické a satirické. Psal tradiční humoresky, manželské, spisovatelské, ironické grotesky o lidských chybách i satirické romány z prostředí pražských tančíren a českého maloměsta (Svatba v Absint-baru, Až se ucho utrhne). Nejvýznamnějším dílem této linie je román Bidýlko, náležející k dobové vlně literatury o velkoměstské a společenské periferii: vypráví příběh „poctivého“ žižkovského kapsáře, který přispěje k odhalení špiona a najde cestu k lásce i návratu k poctivému životu. – Nepříliš rozsáhlá Vachkova tvorba dramatická zahrnuje jednak dramatizace vlastních prací (Bidýlko, Ubohý blázen), jednak nenáročné komedie o nevěře (Pec, Věrná vdova).

Emil Vachek zemřel 1. 5. 1964 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz