Dnes uplyne 135 let od narození spisovatele Jaroslava Bednáře

Jaroslav Bednář – básník a prozaik, se narodil 28. 9. 1889 ve Vysokém Mýtě. Pocházel z rodiny advokáta. V roce 1907 ukončil sextu na gymnáziu ve Vysokém Mýtě. Po absolvování předepsané tříleté lékárnické praxe studoval (1910–1912) na Farmaceutické fakultě UK v Praze a zde toto povolání vykonával po celý život. Ve své profesi sloužil za první světové války na italské frontě; tímto drásavým zážitkem zůstal trvale poznamenán. V meziválečném období jej v lékárně na Novém Městě navštěvovali četní literární přátelé (Stanislav Kostka Neumann, Konstantin Biebl, Karel Konrád, Vilém Mathesius, František Hrubín aj.). Po zestátnění michelské lékárny (1952) dále pracoval na různých místech Prahy. Penzionován byl počátkem roku 1961.

Přispíval zejména básněmi do periodik: Moderní revue, Cesta, Rudé právo, Host, Lidové noviny, Národní osvobození, Sever a východ, Plán, Ranní noviny, Kritický měsíčník, Nový život, Plamen aj. Užíval šifry J. B.

Jaroslav Bednář debutoval sbírkou válečné poezie Lidská tvář, která je naplněna předmětnou syrovostí a nadosobním patosem. Představil se v ní jako básník zjitřeného sociálního vědomí i jako antipod poety improvizačního typu. V následujícím Proudu světla se k sociální notě připojila rovněž poetistická metoda řetězení všedních i exkluzivních reálií, představ a dojmů. Vrcholem Bednářovy básnické tvorby je „epos o jedenácti zpěvech“ Hvězdná tuláctví. Využívaje rozmanitých veršových forem syntetizuje tu básník svou lidskou zkušenost: propojuje bolestný intimní zážitek s evokací tragického údělu vojáků první světové války, prvky reality s úzkostnými sny, pohledy do makrokosmu i mikrokosmu s asociacemi a meditacemi, inspirovanými mj. exotickými motivy z lékárnické praxe: jedy, bylinami a drogami. – K válečnému tématu se obracejí rovněž Bednářovy prózy. Červená země (text doplněn kresbami Jana Štursy), která zkratkovitě evokuje život frontového lazaretu a „mravní ovzduší českých lidí“, se vyznačuje polaritou nezřídka až naturalistické věcnosti a básnické metaforičnosti. Expresivní výraz Bednář uplatnil i ve vylíčení osudu klauna–válečného navrátilce, jenž se musí vyrovnávat s traumatem znehodnoceného mužství (román Bílý smích). – Přelom v Bednářově tvorbě nastává mezi sbírkou Retorta, shrnující meditativní verše psané za okupace, a básnickým doprovodem k Alšovým kresbám V lidu jsi z počátku 50. let. Tragický pocit byl vystřídán životními jistotami, okouzlením přírodou a optimistickou vírou v socialistickou budoucnost. Autor se stává ctitelem tradic usilujícím o písňovou melodičnost. Ke zveršovaným návratům do rodného kraje a kulturním reminiscencím se na začátku 60. let připojují obrazy města, jehož rytmus a nepoetická předmětnost jako by si samy vyžádaly užití volného verše (Živý dech). Lyrický subjekt si osvojuje roli zasvěceného průvodce Prahou (Má Praho, město múz). V poemě Cizinka a básník rámcuje „toulka“ městem příběh pozdního citového zaujetí, setkání básníka se ženou, která dlouho žila mimo vlast.

Jaroslav Bednář zemřel 21. 1. 1976 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz