Dnes uplyne 135 let od narození spisovatele Josefa Palivce

Josef Palivec – básník, esejista a překladatel, se narodil 7. 10. 1886 ve Zbirohu.  Jeho otec byl kočím u dvora zbirožského zámku na samotě Švabín. Látku primy gymnázia se Palivec učil v břevnovském klášteře, kde bydlel jako vokalista; gymnázium pak od roku 1899 studoval v Rokycanech a od roku 1904 v Plzni. V septimě však byl kvůli studentskému časopisu Hemeis, který zde řídil, vyloučen a roku 1905 odešel do Prahy. Půl roku dělal písaře Jaroslavu Vrchlickému a na jeho přímluvu byl přijat na Akademické gymnázium. Od roku 1906 však místo studia pracoval postupně v redakcích listů Venkov, Den a Tábor; 1913 řídil v Berouně týdeník Kruh, poté opět v Praze redigoval krátce obrázkový časopis Svět a odborný časopis Svět zvířat. Protože se nehlásil k náhradním vojenským cvičením, byl při mobilizaci 1914 zaznamenán jako dezertér a poslán na frontu v Srbsku. Ještě téhož roku byl těžce raněn a po více než ročním léčení pracoval od roku 1916 v pražské odbočce rakouské informační kanceláře Korburo (tj. K. k. Korespondenzbureau, tajná úřední rozhodnutí přitom předával Národnímu výboru), od listopadu 1918 na tiskovém prezidiu ministerské rady. Po jednoletém externím studiu maturoval roku 1918 na vinohradském reálném gymnáziu a nechal se zapsat na pražskou Právnickou fakultu. V roce 1919 byl ministerstvem zahraničí vyslán nejprve do Ženevy (založil tu úřad pro spolupráci se Společností národů) a pak až do roku 1930 pracoval v Paříži jako tajemník, legační rada a konečně první tajemník čs. vyslanectví, pečující o kulturní propagaci. V roce 1928 byl vyznamenán francouzským řádem Rytíře čestné legie. V Paříži se seznámil s ovdovělou spisovatelkou Helenou Čapkovou (1886–1961), sestrou bratří Čapků, s níž se roku 1930 oženil (po rozvodu svého prvního manželství s francouzskou malířkou Stéphanií Guerzoniovou). Po návratu do Prahy zůstal zaměstnán ve vysokých funkcích na ministerstvu zahraničních věcí. V roce 1934 získal na Univerzitě Karlově titul JUDr. Za okupace působil na ministerstvu školství, v roce 1943 byl poslán na trvalou dovolenou. Od počátku okupace byl zapojen do protifašistického odboje v Ústředním vedení odboje domácího (ÚVOD), později spolupracoval s Přípravným revolučním národním výborem a byl členem skupiny Západ, v níž měl na starosti kontakty s komunistickým odbojem. V lednu 1945 byl uvězněn (až do konce války byl na Pankráci). Po osvobození pracoval opět na ministerstvu zahraničí, ale kvůli neshodám o svém pracovním zařazení se na čas uchýlil do pohraničí, na tvrz Brložec, kterou vlastnil od konce první republiky, a jako předseda Národního výboru ve stejnojmenné osadě měl na starosti její osídlování. V roce 1948 byl dán do výslužby. Poté, co odeslal do zahraničí několik zpráv o poměrech v československých věznicích, byl v prosinci 1949 zatčen a roku 1951 odsouzen na 20 let. V roce 1954 mu byl trest snížen na polovinu. Vězněn byl v Praze, na Borech (1951–1952), na Mírově (do roku 1956) a v Ilavě. Od června 1958 do ledna 1959 ležel v pankrácké vězeňské nemocnici. V témže roce byl propuštěn. Žil v Praze. V roce 1969 byl rehabilitován, roku 1971 byl osvobozující rozsudek opět zrušen.

Publikoval v periodikách: Národní obzor (prózy, zde debut 1907), Kruh (Beroun, 1913, též anonymně; pod pseud. Jan Marcel zde na pokrač. překlad J. B. Moliere: Sganarelle), Lumír, Kvart, Literární rozhledy, Plán, Lidové noviny, Život, Ranní noviny, Kytice, Host do domu, Plamen, Kritický měsíčník a v pařížských časopisech Signal, La Revue Européene, La Revue Nouvelle aj. Od ledna do srpna 1913 redigoval časopis Kruh. Svobodomyslný týdeník Berounska, Hořovicka a Křivoklátska. Je zastoupen v samizdatovém sborníku Tempo 1 (1968) a v antologii Básníci a samotáři (1984, edd. O. Fibich, J. Brixi). V samizdatu také vyšla ukázka z Palivcovy korespondence (Tři dopisy a Rožmberská růže, 1982). Užíval pseudonymů a šifer: F. Ramiro (Život), Jan Marcel a Marcel Jean (obojí Kruh), J. P., p (Život).

Před první světovou válkou uveřejnil Palivec časopisecky dvě drobné povídky. Koncem 20. let přeložil pro francouzské literární revue nejprve řadu básní Jiřího Wolkra a pak práce dalších českých i slovenských moderních básníků a prozaiků. Zároveň začal, za konzultací s autorem, s mnohaletou prací na překladech Paula Valéryho (později přeložil básně jiných francouzských autorů, a také Coleridge a Góngory); dbal na uchování složitě komponované výstavby básní, jejich výrazného pravidelného rytmu i hudebnosti. Nejen tyto rysy Valéryho poezie, ale také vznosný alexandrín a jednotlivé motivy spolu s celkovým charakterem klasicistní záměrnosti a odtažitosti se pak promítly i do vlastní Palivcovy poezie, která vznikala za okupace a chtěla z trýzně „svit krásna vykřísnout“. Lyrickoepická báseň Pečetní prsten, tvořící nejrozsáhlejší část souboru Síta, má s Valéryho Mladou Parkou společné také téma a kompozici: obě jsou monologem hrdinky, která v souznění s proměnami noční oblohy vybojovává svůj vnitřní zápas a která se v nejednoznačném významovém vyznění stává alegorií Země a místy i vlasti. Kosmickou perspektivou v kontextu temné noci navazuje Palivec také na máchovskou tradici, ale zatímco Máj je rozeklán dramatickými sváry, Pečetní prsten v melodicky splývavém ladění tragiku harmonizuje. Do dobového kontextu Palivec míří prostřednictvím jinotajů a symbolů své úzkosti a naděje zvláště ve skladbě Naslouchání. Jeho poezie vytváří svébytnou, ornamentálně stylizovanou, slovně vynalézavou (např. v novotvarech vzniklých substantivizací adjektiv a adverbií, ve složených slovech a častém užívání obrozenecké slovní zásoby) a bohatě eufonickou jazykovou strukturu. Několika pozdějšími krátkými básněmi je provázen soubor esejů Poezie stále budoucí; autor se v něm vyznává ze své dvojí celoživotní víry, v národ a v poezii, přičemž střídá zasvěcené teoretické úvahy se vzpomínkami na odboj za okupace a na přátele básníky. V lapidárních charakteristikách především tvorby Jaroslava Seiferta, Františka Halase a Vladimíra Holana a v básnicky laděných sentencích proniká k tajemství poezie objasňováním magické moci slova.

Josef Palivec zemřel 30. 1. 1975 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz