Dnes uplyne 135 let od narození spisovatele Vojtěcha Martínka

Vojtěch Martínek – prozaik, básník, literární a divadelní kritik, historik a esejista, se narodil 11. 4. 1887 v Brušperku (u Frýdku-Místku). Pocházel z druhého manželství zchudlého kožešníka. Při studiích na českém gymnáziu v Moravské Ostravě (1900–08) se udržoval kondicemi a od 1901 hlavně publikováním článků, črt, povídek a básní, od 1905 i vydáváním kompilačních literárních příruček. Od roku 1904 bydlel v hutnické kolonii ve Vítkovicích u staršího nevlastního bratra – strojvůdce v hutích. V letech 1908–13 studoval na české univerzitě v Praze zprvu klasickou filologii a filozofii, ale po roce přestoupil na obor čeština a němčina (zapůsobili na něho zvláště profesoři Jaroslav Vlček, F. X. Šalda, T. G. Masaryk, František Drtina). Roku 1912 pobyl semestr na univerzitě v Bonnu. Titul PhDr. získal v roce 1916 prací Hálek a polský romantismus. Během studií pracoval v Národní jednotě slezské a v akademickém spolku Odra. Roku 1914 nastoupil na české gymnázium v Moravské Ostravě, kde učil až do svého odchodu do výslužby 1947 (s přerušením 1941–45, kdy byl na vlastní žádost penzionován). Navzdory křehkému zdraví pracoval Martínek všude, kde to vyžadoval život průmyslového kraje se složitými národnostními i sociálními poměry. Byl obecním tajemníkem v Hrabůvce (1915–19, dnes součást Ostravy), dramaturgem činohry Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (1919–23), na jehož zřízení se podílel, budoval Městskou knihovnu ve Vítkovicích (1920–22), pracoval v tiskové sekci čs. plebiscitní komise pro Těšínsko (1919–20, sám napsal dvě publikace a podílel se na dalších devíti), rozvíjel širokou osvětovou činnost. Byl jednatelem (1915–20) a předsedou (1946–48)Moravského kola spisovatelů, od 1936 předsedou ostravské pobočky Literárněhistorické společnosti, téhož roku jmenován členem České akademie věd a umění, od 1946 předsedou Společnosti Petra Bezruče v Opavě i literární sekce Sdružení slezských umělců, po 1949 stál v čele ostravské pobočky SČSS.

Debutoval v roce 1901 v časopise Jitřenka (pod pseud. V. Staněk), pak publikoval nejvíce v Ostravském deníku (pod řadou pseudonymů; od 1908 literární referent, od 1916 též divadelní referent) a v časopisech Radhošť (Frenštát pod Radhoštěm), Moravskoslezská revue (Moravská Ostrava), Besedy Času, Novina, Zvon (1924 zde na pokrač. román Jakub Oberva), Věstník Matice opavské (od 1936 Slezský sborník), Jeviště, Moravskoslezský sborník, Moravskoslezský deník, Černá země (všechny tři Moravská Ostrava), Rozpravy Aventina, Kolo, Naše Valašsko (Valašské Meziříčí), Ostravská Národní práce, České slovo (1936 zde román Zrádce národa), Ruch (1925 zde Povídka o Popelce), Nové slovo, Nová svoboda (Ostrava) a v ročence Rok lidovýchovné práce v širším Ostravsku. Ve Věstníku Matice opavské vyšla 1917 studie Slezsko v literatuře krásné (i sep.) a ve Vlastivědném sborníku slezském 1925 studie Literární život slezský (i sep.). Jako redaktor Moravskoslezského sborníku (1918–20, včetně beletristické přílohy Naše země), časopisu Černá země (1924–28, s Rudolfem Tlapákem), a především kulturní rubriky nedělní beletristické přílohy a románové přílohy Moravskoslezského deníku (1919–41, 1924 zde jako románová příloha cestopisné fejetony Z Litvy a o Litvě, 1928 román Plameny, 1931 román Země duní, 1936 Až na dno) uvedl do literatury řadu mladých autorů ze Slezska a severovýchodní Moravy (A. C. Nor, Zdeněk Bár, Jaroslav a Vilém Závadovi, Zdeněk Vavřík aj.). V recenzní činnosti Martínek systematicky sledoval ostravskou činoherní scénu 1916–46. Od 1929 pravidelně spolupracoval s ostravskou pobočkou Čs. rozhlasu (přes 300 osobitě pojatých přednášek a fejetonů, v první polovině 30. let též rozhlasové hry Romance o Ondrášovi a Metodějova smrt). Podle jeho knih natočil režisér Alois Müller televizní seriály Kamenný řád (1976), Stavy rachotí (1983, oba sc. Otto Zelenka) a Černá země (1985, sc. Šárka Kosková). Miloš Hynšt zdramatizoval pro divadlo jeho román Země duní (rozmnož., 1958, i prem.),Jan Havlásek romány Jakub Oberva (rozmnož., 1956, prem. 1955) a Kamenný řád (rozmnož., 1960, i prem.). Používal pseudonymů J. V. Hrubý, Pavel Modest, P. Modest, Václav Staněk, V. Staněk, dále Narcis Novosadský, Remos, Láďa Vašek, václav Stavěl, Václav Vyšín aj. (v počátcích literární činnosti), šifer Dr. V. M., M., m., mk., Mnk., V. M., V. Mk., V. M-k., V. Mnk.

Martínek byl mnohostranná osobnost s širokým záběrem. Vedle učitelského povolání se uplatnil jako prozaik, básník, literární a divadelní kritik i historik, esejista, fejetonista, editor, redaktor časopisů, novin a sborníků, dramaturg, knihovník, osvětový a rozhlasový pracovník. Již jako gymnazista vydal pod pseudonymy několik kompilačních literárněhistorických příruček i souborů črt a povídek, jeho největší ctižádostí však bylo stát se básníkem. Martínkova poezie vyrůstala pod vlivem lumírovců, zvláště J. Vrchlického, avšak v historické epice a ve skeptické lyrice prvních sbírek přechodně následoval i J. S. Machara. Po překonání tragického životního pocitu dospěl k osobité lyrické notě v prosvětlených melodických verších sbírky Zahrada, později nalézal východisko z vnitřních krizí v přimknutí k domovu, představovanému krajinou dětství i průmyslovou Ostravou (Píseň o domovině). Martínkovo hledání opory u předků vyvrcholilo za německé okupace v jinotajných Monolozích Jury Třanovského. Jeho básnickou dráhu uzavírají sbírky Píseň nového dne, v níž bilancoval vlastní životní a uměleckou dráhu a oslavoval – někdy s dobovým zjednodušením – poválečný rozvoj kraje, místy s využitím volného verše, a Poslední sonety, s nadhledem pohlížející na svár života a smrti. – Nejtrvalejší hodnotou z Martínkovy tvorby jsou prózy. Po syrových a bezútěšných záběrech ze života ostravského proletariátu, venkovských nádeníků a různých vyvrženců společnosti v raných pseudonymních knížkách (nejvyspělejší byl soubor Poslední noc Jakuba Hrona a jiné povídky) svedl zápas o překonání naturalismu a konvenčnosti v krajově bezpříznakové knize Pluh života.

Vojtěch Martínek zemřel 25. 4. 1960 v Ostravě.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz