Dnes uplyne 135 let od úmrtí spisovatele Václava Bolemíra Nebeského

Václav Bolemír Nebeský – básník, novinář, literární kritik a teoretik, se narodil 18. 8. 1818 v Novém dvoře jako syn šafáře. Pocházel ze smíšeného manželství, jeho matka byla Němka. Od roku 1830 studoval v České Lípě na Německém gymnáziu, později v Litoměřicích. Od roku 1836 v Praze filozofii. Zde se pod vlivem četby J. Kollára a přátelství s J. K. Tylem, K. J. Erbenem a B. Němcovou přimkl k češství a začal se věnovat poezii.
Při studiích na univerzitě se Václav Bolemír Nebeský věnoval převážně německé a starořecké literatuře a filozofii. Svůj vzor pro své básnické začátky spatřoval v Lenauovi.
V roce 1846 začal studovat medicínu v Praze a ve Vídni, ale studium nedokončil. Stal se vychovatelem, studoval literární historii a z Vídně přispíval do českých časopisů. Jeho Listy z Vídně, které otiskovaly Květy, znamenaly pokusy o český fejeton.
Po návratu do Prahy byl vychovatelem v rodině rytíře Jana Norberta z Neuberku, sběratele starých literárních památek. V roce 1848 se zúčastnil po boku J. Palackého a K. H. Borovského politického života jako člen Národního výboru a delegát Slovanského sjezdu. Stal se také dočasným redakčním zástupcem K. H. Borovského v Národních novinách. Václav Bolemír Nebeský se však brzy vzdal politické aktivity.
V roce 1849 se stal docentem dějin české literatury a českého básnictví na univerzitě v Praze, ale nepřednášel. Od roku 1851 se stal sekretářem Národního muzea a správcem muzejní pokladny. V letech 1850 – 61 působil i jako redaktor Časopisu Českého muzea. V roce 1852 byl jmenován sekretářem Matice české. Přispíval do Květů, České včely, České besedy, Lumíra, Rodinné kroniky atd.
Jako literární historik první u nás odmítl zastaralou knihopisnou metodu svých předchůdců Dobrovského a Jungmanna. Pokusil se, metodologicky závislý hlavně na liberálním německém historikovi G. G. Gervinovi, vyložit při respektu k estetickým a psychologickým kritériím, umělecké dílo jako výsledek duchovního procesu zákonitě souvisejícího s širším společenským kontextem. Tuto metodu uplatnil Nebeský nejen při kritice soudobé literatury, ale i v analýzách tvůrčích zjevů světových literatur, otiskovaných převážně časopisecky i při interpretaci starší české literatury, zejména pak ve studii o Královedvorském rukopisu. Trvalou zásluhou Nebeského zůstává, že jako jeden z prvních upozornil na nutnost studovat tradiční četbu lidu, především venkovského, a ukázal její význam ve slovanské kultuře národa.
Od roku 1873, kdy byl již vážně nemocen, se Václav Bolemír Nebeský veřejného života neúčastnil. Zemřel 17. 8. 1882.

Dílo Václava Bolemíra Nebeského:

Celkovým charakterem svého básnického projevu se Václav Bolemír Nebeský blíží k dílu K. H. Máchy. Nebeského básně jsou chmurně náladově laděné, od Máchových básní se liší nedostatkem myšlenkové dramatičnosti a citového napětí. Nebeský byl básníkem přírodní a milostné reflexe.
Píseň hrobní – 1838, básnický debut vydaná v časopise Květy, Protichůdci – 1844, básnická povídka, v české poezii jde o významný pokus o překlenutí romantického rozporu mezi snem a skutečností, snahou o vykreslení reality, života a práce pro celek. Výbor básní – 1886, posmrtně vydal Jan Neruda.
Nebeský přebásňoval moderní i tradiční autory: Kytice ze španělských romancí – 1864, Novořecké národní písně – 1864
Teoreticko-historické studie: Literatura lidu – 1847, v Časopise Českého muzea, teorie o nutnosti studovat tradiční lidovou četbu, Dějiny Muzea Království českého – 1868, O novořeckém národním básnictví, Kalevala – o finském národním eposu
Václav Bolemír Nebeský překládal staroklasická dramata: Aristofanes: Acharnští – 1849, Rytíři – 1850, Žáby – 1870, Aischylos: Prométheus – 1862, Eumenidy – 1862, Terentius:
Bratři – 1871, Plautus: Pleníci – 1873