Dnes uplyne 140 let od narození spisovatele a dramatika Stanislava Loma

Stanislav Lom, vlastním jménem Stanislav Mojžíš, si svůj pseudonym zvolil podle obrazu člověka „jako lomu paprsků věčného života“ z nevydané sbírky raných próz.

Narodil se 12. 11. 1883 v Praze jako syn překladatele a spisovatele Antonína Mojžíše. Po absolvování gymnázia v Praze a dosažení doktorátu na Právnické fakultě pražské univerzity byl od roku 1906 praktikantem v oddělení vojenských záležitostí pražského správního místodržitelství, od roku 1908 koncipistou okresního hejtmanství v Kladně, a od roku 1910 referentem Zemské školní rady v Praze. V květnu 1917 signoval manifest českých spisovatelů. Po vzniku ČSR působil v osvětovém a později umělecké odboru ministerstva školství a národní osvěty a postupně byl jmenován ministerským tajemníkem, odborovým radou a ministerským radou. Ve 20. letech pracoval v poradním sboru pro činohru Národního divadla a v porotě pro udělení státní ceny dramatické, herecké a režisérské, roku 1929 se stal členem kuratoria České filharmonie a členem České akademie věd a umění. Od roku 1932 byl pověřen řízením Národního divadla, kde vykonával i funkci šéfa činohry. Roku 1948 byl jmenován členem divadelní a dramaturgické rady při ministerstvu školství a osvěty. V meziválečném období podnikl řadu cest do ciziny. Zemřel v Praze 15. 11. 1967.

Lomova tvorba byla určena jeho teoretickým, kritickým prakticky organizačním zájmem o divadlo a drama. Od 20. let byl reprezentantem oficiální linie české dramatiky, tvůrcem symbolistních divadelních her, využívajících námětů historických, biblických a legendárních úvahám o aktuálních a nadčasových problémech. Celé Lomovo dramatické dílo je relativně jednolité; jeho vyzněním je přesvědčení, že lidská schopnost dopátrat se životního smyslu je záležitostí vůle, víry a osobní statečnosti člověka. Podstatu dějinného vývoje Lom nevidí ve vnějších událostech a procesech, ale výhradně ve střetu myšlenek, ve vnitřním úsilí o zápas dobra se zlem. V důsledku toho jsou postavy mnohdy pouhými personifikacemi idejí. Všechny Lomovy hry sledují jeden ze dvou základních tematických prvků: motiv výjimečné osobnosti, její odpovědnosti za využití vlastních schopností, a motiv faustovské posedlosti poznáním, potřeby neustále se ptát po smyslu vesmírného dění. Snaha o vytvoření hrdiny, jenž je schopen přeměnit chaos světa v harmonii, je patrná už v Lomově prvotině, veršované symbolické hře na námět z českých pohádek Honza. Obdobně Mojžíšův příběh v dramatické básni Vůdce neztělesňuje jen v době vzniku hry aktuální téma cesty národa ke svobodě, ale dotýká se i odvěké výpravy člověka za hranice lidství, revolty jedince proti vyšší moci i obecné lidské potřeby spíše hledat a toužit než nacházet a mít. Typologii vůdčích osobností rozvíjí také v řadě tragédií z českých národních dějin, v hrách více filozofických a ideových než historických, prostoupených snahou vytvořit mravní vzor dokonalého, vnitřně pevného tvůrce dějin (Žižka, Svatý Václav, Karel IV., poválečná hra Prokop Holý). Apokryfické spojení pověstí o Libuši, Přemyslovi a dívčí válce mělo řešit problém národní svébytnosti spolu s rozdílností mužského a ženského pohledu na svět (Děvín). Na vznik ČSR reagoval dramatickou epopejí Převrat, v níž do abstraktního rámce zamýšlené divadelní hry o boji Prasvitu a Pratmy dosadil konkrétní události roku 1918 a prvních poválečných let. Noetická vášeň v Lomových hrách často ospravedlňuje a činí smysluplnými všechny omyli i provinění hrdinů (Faustina). Apokryfní hry Námořník Sindibád a Člověk Odysseus se na podkladě pohádky či mýtu vyslovují ke konfliktu lidské touhy po proměně a potřeby stálosti a jistoty. Téma vzpoury proti dogmatickým pořádkům, nutnosti boje s mocí tvoří i osu hry Božský Cagliostro. Pomíjivost lidské lásky v porovnání s nadosobní láskou boží je tématem dramatického podobenství Kající Venuše, v němž proti nábožensky lhostejné nadvládě římského impéria a proti fanatickému nacionalismu porobeného židovského národa vystupuje Ješua s učením duchovní síly a všeodpouštějící lásky, s představou svobody niterné a mravní.

Zaujetí postavou Ježíše Krista jako člověka, jehož výjimečnost spočívá právě v lidství, je rovněž základem pozdější sbírky esejů Ejhle-člověk! Mezi Lomovy prozaické knihy patří také K. Čapkem inspirované fejetony Zahradník skalní aneb Ráj z kamení a hloží a soubor divadelních úvah a portrétů Svět na divadle a kolem něho. Zkušenosti divadelního kritika uplatnil v literárněteoretické studii Jaroslav Hilbert.

Zpracováno podle: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Brána 1995