Dnes uplyne 140 let od narození spisovatele Rudolfa Těsnohlídka

Rudolf Těsnohlídek, novinář, soudní referent a kronikář „Lidových novin“ v Brně, básník, povídkář a romanopisec, fejetonista, autor knih pro mládež a překladatel ze severských literatur se narodil 7. 6. 1882 v Čáslavi. Pocházel z rodiny zemědělce, který si přivydělával pohodnictvím (odtud celoživotní Těsnohlídkův pocit společenské vyděděnosti). Vystudoval gymnázium v Čáslavi a v Hradci Králové, na pražské filozofické fakultě si zapsal češtinu, historii a francouzštinu, ale studium nedokončil. V té době se sblížil se společností S. K. Neumanna a byl ovlivněn anarchismem a dekadencí. Jako čtenář měl zpočátku v oblibě Vrchlického, ale později přenáší své sympatie na symbolismus, na dílo Otokara Březiny a Antonína Sovy, četl Maeterlincka, Nietzscheho, Hauptmanna a Ibsena. Debutoval roku 1901: pod pseudonymem Arnošt Bellis otiskl báseň v brněnském časopise Morava. Byl vůdčí osobností časopisu Obzory, orgánu volného uměleckého sdružení Syrinx (Jiří Mahen, František Gellner, Josef Toman, Fráňa Šrámek, K. H. Hilar, V. H. Brunner, občas Jaroslav Hašek).

V prvních Těsnohlídkových pracích se mísí vlivy dekadence, impresionismu a především symbolismu: jde o lyrické dialogy shrnuté ve sbírce Nénie (1902) a soubory próz Dva mezi ostatními (1906) a Květy v jíní (1908), snové vize s motivem melancholie, zmaru, nenaplněné lásky, touhy a smrti, s kultem choroby a utrpení. Bolestně skončilo i spisovatelovo první manželství. Jeho žena Jindra (roz. Kopecká) tragicky zahynula roku 1905, pouhé dva měsíce po svatbě, na svatební cestě v Norsku (není jisté, zda šlo o nehodu, nebo sebevraždu). Vztah k severským zemím podnítila dobová vlna zájmu o tamní literatury, literatury malých národů, jejichž osudy byly podobné českým: jak Těsnohlídek, tak Jindra (zvaná Kaja podle svých iniciál) také překládali. Kaja podepisovala své původní texty řeckým slovem Nikésonte, tj. „dva, kteří zvítězí”, a jak pro tento pseudonym, tak pro styl a náměty prací se soudí, že jde o společná díla její a Těsnohlídkova. V počátečním období tvorby psal Těsnohlídek též práce dramatické, ale provedeny byly pouze dvě aktovky: Panenky (1906) a Příval (1928, posmrtně), obě v Brně. Jejich tématem jsou partnerské vztahy.
Roku 1907 přesídlil Rudolf Těsnohlídek do Brna. Z podnětu Neumannova přijal místo v redakci časopisu Moravský kraj a po jeho zániku přešel roku 1908 do Lidových novin. Zde působil až do své smrti. Od počátku byl pověřen psaním soudniček, psal i lokálky a v roce 1912 byl válečným dopisovatelem v Srbsku a Albánii za války s Tureckem. Těsnohlídek přetvořil tehdejší běžnou novinovou rubriku „ze soudní síně”, tedy žánr zpravodajský, v žánr skutečně literární. Užíval různých forem: entrefiletu, sloupku, reportáže. Zabýval se více osobou pachatele, jeho osudem a pohnutkami, než senzačností jeho činu. V přímé řeči užíval hovorového jazyka periferie a jako první zachytil argot brněnského podsvětí. Jako soudničkář byl předchůdcem např. Františka Němce nebo Karla Poláčka, jeho krátké prózy vyšly posléze v několika výborech. Ve svých statích propagoval Těsnohlídek severské literatury a pro LN také překládal, např. romány Selmy Lagerlöfové Jerusalem (1909) a Johana Bojera Naše říše (1912). V roce 1926 se ujal nové rubriky, Týdenního rozhlásku, veršovaného fejetonu o událostech v hlavních zemských městech (pražskou část psal Eduard Bass).
Lidské osudy zachycené v soudní síni byly autorovi inspirací a školou při tvorbě pozdějších rozsáhlejších prací, a to ovšem i v negativním slova smyslu: Těsnohlídek zůstal mistrem detailu a dobrým pozorovatelem, jeho tzv. brněnské romány byly spíše volně spjatými cykly fejetonů než prokomponovanými epickými celky, ostatně všechny vycházely původně jako četba na pokračování. Oblibu získaly Poseidon (knižně 1916), Poťóchlencovi příběhové (1917, knižně nevyšly) a Kolonia Kutejsík (knižně 1922, získala státní cenu) mj. proto, že čtenáři poznávali v literárních postavách reálné obyvatele tehdejšího Brna.
Skutečným uměleckým činem se stala až rozsáhlá povídka Liška Bystrouška, která vznikla jako slovní doprovod k cyklu kreseb Stanislava Lolka (opět jako seriál v LN, knižně poprvé 1920). Tato oslava svobodného života ukazuje důvěrnou autorovu znalost přírody: tehdy bydlel u Brna, v Bílovicích nad Svitavou, a tamní lesy zvolil za prostředí pro děj povídky. Kniha se od ostatních Těsnohlídkových prací liší především úsměvnou pohodou, optimismem a radostí. Na rozdíl od brněnských románů, kde pranýřoval lidské neřesti a nešvary, v Lišce Bystroušce je autor ke svým hrdinům shovívavý. Svět lidí kritizují pouze zvířata a srovnávají jeho nepřirozenost a konvence se svým světem volnosti a harmonie. – Skladatel Leoš Janáček patřil k okruhu přispěvatelů LN a Těsnohlídkovo vyprávění ho zaujalo: sám pak zpracoval libreto a v roce 1924 měla premiéru jeho opera Příhody lišky Bystroušky. Pro děti vytvořil Těsnohlídek povídkový cyklus obrazů z přírody Čimčirínek a chlapci (1922, hrdiny koncipoval podle svého syna Milana a jeho bratrance).
Groteska Vrba zelená (původně v LN, knižně 1925) je parodie na fantastické romány. Skupina Brňanů se ocitá v roce 2924 a nachází společnost, jež do důsledků dovedla módní životní trendy Těsnohlídkovy doby: zájem o fyzickou kondici ústí v zanedbání duševní činnosti, ženská emancipace vrcholí úplným převrácením rolí, záliba v argotu vede k jeho povýšení na oficiální dorozumívací prostředek. Přes dílčí zdařilé satirické šlehy trpí dílo kompozičními nedostatky a jazykovou nesrozumitelností.
Na linii raných děl navazuje roku 1922 kniha Paví oko, tři prózy opět prosycené motivy nenaplněné lásky a smutku. Roku 1923 vydává Těsnohlídek sovovsky laděnou sbírku Den, která je hodnocena jako jeho vrcholné básnické dílo. V šedesáti tesklivých básních z let 1917 – 22 se autor znovu vyrovnává se smrtí první ženy, se svými pochybami a skepsí. Motiv lásky zde symbolicky prochází denními dobami od jitra do noci. Pocit marnosti ze života osobního (jeho druhé manželství skončilo rozvodem) i profesního, pocit nedoceněnosti v redakční práci, která navíc ubírala síly i čas pro skutečnou literární tvorbu, nebyl přehlušen ani dalšími Těsnohlídkovými zájmy a činnostmi 20. let (ani uzavřením třetího – šťastného – manželského svazku).
Po několik let se zúčastňoval výzkumu ve slovenských jeskyních a věnoval jim monografii Demänová (1926), obsahující deníkové záznamy, fejetony a causerie. O vzniku tamních jeskyní vypráví pak pohádka O zakleté Lúčance (LN 1927, knižně 1937). Rudolf Těsnohlídek byl také nadšený propagátor sokolského hnutí: roku 1926 vydal veršovanou pohádku o všesokolském sletu Zlaté dni a verše o sokolství Rolnička. Následující rok přinesl další dvě práce pro děti: pohádku Nové království a veršovanou humoresku se sokolskými prvky Cvrček na cestách. Objevil pro českou literaturu lidového vypravěče a stal se jedním z průkopníků insitního umění: upravil pro Lidové noviny sérii dopisů českého polárníka Jana Welzla (1926, knižně Eskymo Welzl. Paměti českého polárního lovce a zlatokopa, 1928). S Těsnohlídkovým jménem je také spjata tradice vánočních stromů republiky, spojená se sbírkou na sociální účely.
V lednu roku 1928 podlehl Rudolf Těsnohlídek dlouholetým psychickým problémům a dobrovolně ukončil svůj život. Básně z let 1925 – 27 byly posléze vydány ve sbírce Rozbitý stůl (1935): dubový stůl je mu symbolem pokojného domova. Čteme svědectví o marném úsilí o vnitřní klid a vřazení se do běžného života, vzpomínky na mládí, úvahy o smrti a verše vyjadřující touhu po opoře pro duši navždy poznamenanou dávnou norskou tragédií.