Dnes uplyne 140 let od narození spisovatelky Marie Majerové

Marie Majerová – rodným jménem Bartošová, provdaná Stivínová, podruhé provdaná Tusarová, se narodila 1. 2. 1882 v Úvalech u Prahy. Otec zemřel v raném dětství; matka se odstěhovala do Prahy a živila se šitím, roku 1887 se znovu provdala za vysloužilého poddůstojníka Aloise Majera. Jeho příjmení si Majerová vybrala za svůj literární pseudonym a roku 1921 se stalo jejím občanským jménem. V letech 1888–90 navštěvovala Majerová obecnou školu v Praze na Malé Straně, 1990–93 v Praze-Žižkově. První ročník měšťanské školy studovala na Smíchově, roku 1894 se však rodina odstěhovala do Kladna, kde otčím dostal práci v huti. Majerová tu navštěvovala měšťanskou školu (1894–96) a poté byla rok v německé klášterní škole v Horažďovicích. V letech 1898–99 pobývala jako služka u příbuzných v Budapešti, po návratu pracovala jako úřednice v Praze a navštěvovala večerní obchodní školu. Stýkala se se sociálně demokratickou mládeží i s anarchistickou bohémou kolem Neumannovy vily v Praze na Olšanech. Roku 1900 se seznámila se sociálně demokratickým novinářem Josefem Stivínem, roku 1902 s ním odešla do Rokycan, kde se jí téhož roku narodil syn Pravoslav. Roku 1904 se za Josefa Stivína provdala a téhož roku odešli oba do Vídně, kde pracovali pro sociálně demokratické Dělnické listy. V letech 1906–07 pobývala Majerová v Paříži, kde navštěvovala externě Sorbonnu a poznala život v tamější anarchistické komuně. Po návratu žila v Praze a přispívala do sociálně demokratických periodik. V těchto letech se stýkala především s literáty z okruhu F. X. Šaldy a Růženy Svobodové. Roku 1920 se rozvedla a 1922 se znovu provdala za grafika Slavoboje Tusara (rozvod 1931). Po rozštěpení sociálně demokratické strany se přidala k její levici a stala se 1921 zakládající členkou KSČ, pracovala v jejích periodikách jako redaktorka. Roku 1929 byla spolu s dalšími spisovateli z KSČ vyloučena pro kritiku nového gottwaldovského vedení. V letech 1929–36 redigovala časopis Čin. Roku 1945 opět vstoupila do KSČ. V poúnorovém období se jí dostalo mnoha oficiálních poct. V letech 1945–47 byla vedoucí redaktorkou časopisu Československo. Po celý svůj život Majerová hodně cestovala: navštívila Tunis (1912), Washington (1919, jako delegátka mezinárodního sjezdu ochrany práce), Sovětský svaz (1924, 1938 a znovu několikrát po 1945), severní Afriku (1931), Čínu (1954).

Zprvu publikovala v periodikách Právo lidu (1911–20 divadelní referáty), Akademie, Rudé květy, Kopřivy, Zlatá Praha, Lumír, Květy, Besedy lidu, Ženský svět. Později byla přispěvatelkou komunistických periodik Rudé právo (1920–29, divadelní referát, příloha Dělnická besídka), Kohoutek, Žena, Komunistka. Ve 30. letech přispívala do novin a časopisů, které redigovala, a dále do periodik: Literární noviny, Národní osvobození, České slovo, Lidové noviny, Eva, Panoráma, Plán, Dělnická osvěta, Národní práce, Rozhledy po literatuře a umění. Později publikovala v periodikách Československo, Naše pravda, Rudé právo a Večerní Praha. V časopise Plamen vyšly 1964 její vzpomínky. Redigovala periodika: Ženské noviny (1919–21), Ženský list (1920–22), Komunistka (1922–26), Žena (1924), Čin (1929–36), Almanach Kmene (1933–34) a Československo (1945–52), řídila edice: Holubice (s Josefem Horou a Slavobojem Tusarem), Ženská knihovna (1923–31), Dětská knihovna (1924–30, obojí v Komunistickém nakladatelství), Praha–Prague (1947) a Czechoslovakia (1948). Její prózy se staly předlohou filmů: Panenství (1937, r. Otakar Vávra, sc. František Čáp, A. J. Urban a Otakar Vávra), Siréna (1947, r. + sc. Karel Steklý, sc. + Jan Morávek), Robinzonka (1956, r. Jaromír Pleskot, sc. Jiří Weiss, Jaromír Pleskot a Ota Hofman; znovu 1974, r. Karel Kachyňa, sc. Ota Hofman a Karel Kachyňa), Kde řeky mají slunce (1961, r. Václav Krška, sc. Jiří Cirkl a Václav Krška, podle prózy Nejkrásnější svět). Podle jejího scénáře byl natočen film Výstraha (1953, r. Miroslav Cikán) o dělnickém kolektivu, zprovozňujícím chemickou továrnu v Záluží u Mostu, za války zničenou bombardováním. Pro Čs. rozhlas byly upraveny prózy Siréna (1953, 1977), Nejkrásnější svět (1971), Havířská balada (1972) a reportáže Zpívající Čína (1956). Užívala pseudonymů Karel Zeman, Rudolf Novotný a šifer á, m., M. M. Zemřela 16. 1. 1967 v Praze.

Majerová začala svou spisovatelskou dráhu jako přispěvatelka dělnického tisku a jako autorka tendenčních sociálních povídek. Záhy však začala sledovat moderní literární proudy přelomu 19. a 20. století. Vrcholem této začátečnické etapy je novela Panenství, jež je zároveň sociálně laděným příběhem, generační zpovědí i pokusem o psychologickou prózu. Po návratu z Paříže se Majerová přiklonila k secesní stylové normě (i pod vlivem styků s F. X. Šaldou a Růženou Svobodovou) a zabývala se zejména citovými problémy žen (Dcery země, Mučenky). Značná část těchto próz však trpí literárností inspirace a odvozeností stylu. To neplatí pro román Náměstí Republiky, jenž v intencích psychologického realismu a v návaznosti na tradici francouzského románu (Gustave Flaubert) zobrazuje život v pařížské revoluční komunitě na počátku 20. století. Román vyniká především barvitou kresbou prostředí a výstižnou typologií postav. Zároveň však Majerová stále psala drobné povídky pro dělnické besídky a během první světové války i lyrické nesyžetové prózy s přírodní a vlasteneckou tematikou (Z luhů a hor), v nichž zužitkovala schopnost osobitého poetického líčení vnějšího světa, jež se v jejích pracích projevovala už od počátku. V této době také hodně překládala z francouzštiny a němčiny, především pro potřeby sociálně demokratických lidových knižnic (Lidová knihovna, Románová knihovna Záře). Ve 20. letech se Majerová (v souvislosti se svým politickým vývojem) přiklonila k programu revolučního umění. Zprvu v něm, v návaznosti na koncept proletářské literatury, zdůrazňovala přímočarou politickou výchovnost. Platí to pro román Nejkrásnější svět, jehož základem se stala stejnojmenná próza, časopisecky otištěná 1916, jež zobrazovala hrdinčinu složitou pouť za sebeurčením. V poválečné přepracované verzi nalezla hrdinka smysl života ve službě revoluci. Tvárně je román vystavěn na půdorysu realistického vesnického románu s důrazem na typizující drobnokresbu. Tento zažitý a čtenářsky schůdný prozaický typ je tu kombinován s principy agitační prózy, modelující obraz reality tak, aby přiměla čtenáře k zaujetí jednoznačného politického stanoviska (obdobně postupoval např. Ivan Olbracht v Anně proletářce). Naproti tomu v románu Přehrada usilovala Majerová o skloubení revolučního ideového východiska s tvárnou průbojností, inspirována aktivitou umělecké avantgardy. Utopicky pojatý román je vybudován na principu montáže drobných událostí, odvíjejících se paralelně na různých místech ve čtyřiadvaceti hodinách před výbuchem revoluce. S tvárným experimentováním Majerové souvisí i její příklon k reportážně dokumentární próze (Dojmy z Ameriky, Den po revoluci, Africké vteřiny), jež byla ve 20. letech považována (v opozici k tradičnímu románovému tvaru) za předobraz moderní prózy. Ve 30. letech se autorka vrátila k námětové oblasti svých spisovatelských začátků a se spisovatelskou zkušeností zobrazila opět, ale na nové umělecké úrovni, svět kladenského dělnictva. Román Siréna vznikal původně jako cyklus relativně samostatných próz, v nichž Majerová motivicky zužitkovala i své začátečnické povídky. Tematickým propojením s osudy několika generací jedné dělnické rodiny vytvořila volný celek. Stmelují ho včleněné dokumentární texty, tvořící obecně historický rámec zobrazovaných příběhů a epizod. Vznikl tak svérázný románový tvar, v němž v intencích avantgardní estetiky chybí souvislá fabule. Na rozdíl od soudobé experimentující prózy se však v zásadě přidržela tradiční realistické iluzivnosti, byť se v detailu (zejména v popisech) inspirovala obrazností moderní poezie. Jiné řešení téhož tvůrčího úkolu – zobrazení dělnického údělu v polaritě dějinnosti a všednodennosti – podala Majerová v Havířské baladě, tematicky na Sirénu navazující. V každém ze tří relativně uzavřených oddílů prózy nechává mluvit jiného vypravěče a volí odlišnou komunikační perspektivu (zpověď v ich-formě, výpověď nezaujatého vypravěče, potenciální dialog). Osud dělnického manželského páru je tak osvětlen z několika zorných úhlů. V tomto svém vrcholném díle zužitkovala Majerová především schopnost přirozeně působící a přitom významuplné stylizace hovorové řeči. Ve 20. a 30. letech Majerová také navázala na svou předválečnou aktivitu vypravěčky pohádek (na dětských dýcháncích, pořádaných sociálně demokratickou stranou) a jejich adaptátorky (Čarovný svět) a vydala několik pohádkových knižních souborů (Zlatý pramen, Veselá kniha zvířátek). Patřila však také k zakladatelkám moderní realistické prózy pro mládež, zobrazující svět především v jeho sociálních souřadnicích a pěstující v dětech solidaritu, aktivitu a vytrvalost při překonávání překážek (Bruno, Robinzonka). – Autorčiny práce napsané po roce 1945 nedosahují úrovně předchozí tvorby. Majerová se v nich převážně vrací k modelu tendenční prózy, aktualizovanému poúnorovou kulturní politikou (v jejím duchu rovněž v tomto období přepracovávala svá starší díla). Námětem povídek se stal protifašistický odboj a poválečné budování (Cesta blesku) či život pohraničníků, střežících západní hranici (Divoký západ). Vedle toho se pokusila o nový typ psychologické prózy (Dívky tepané ze stříbra), navazujíc tak zprostředkovaně na své někdejší povídky o ženách.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz