Dnes uplyne 15 let od úmrtí spisovatele a filozofa Egona Bondyho

Egon Bondy – básník, prozaik, dramatik a filozof, se narodil 20. 1. 1930 v Praze.  Vlastním jménem Zbyněk Fišer. Syn legionáře a plukovníka Československé armády Jana Fišera. Jeho synem je bohemista Zbyněk Fišer jr., působící na Masarykově univerzitě v Brně. V roce 1947 přerušil studium na gymnáziu, do roku 1957 žil bez stálého pracovního poměru na pomezí legality. Po maturitě (1957) studoval na FF UK dálkově filozofii a psychologii. V roce 1961 obhájil diplomovou práci Příspěvek k problematice marxistické ontologie. V letech 1957–1962 pracoval jako noční hlídač v Národním muzeu a v letech 1962–1967 v Bibliografickém oddělení Státní knihovny ČSR. V roce 1967 získal tituly PhDr. a CSc. za filozofické práce (Otázky bytí a existence a Útěcha z ontologie). Od téhož roku byl v plném invalidním důchodu. Roku 1977 se stal jedním z nezveřejněných signatářů Charty 77. Po roce 1990 byl obviňován ze spolupráce s StB. V 90. letech podnikl řadu cest do zahraničí (USA, Austrálie, Francie, Norsko aj.). Od roku 1993, kdy získal slovenské státní občanství, žil až do své smrti v Bratislavě.

Koncem 40. let se podílel na aktivitách surrealistické skupiny; pod vlivem Záviše Kalandry se přiklonil k trockismu. V roce 1950 založil s Ivem Vodseďálkem samizdatovou edici Půlnoc, v níž vydával i své literární práce. V letech 1968–1969 organizoval s Petrem Uhlem tzv. Názorové sdružení levice, tedy organizaci nezávislé marxistické orientace, vystupoval s propagací maoismu a sepsal obsáhlou politologickou a ekonomickou studii o vývoji ve východní Evropě (Pracovní analýza, rkp., 1969). V 70. letech byl jedním z vůdčích teoretiků a protagonistů českého undergroundu, jeho verše zhudebňovala rocková skupina Plastic People of the Universe (např. LP Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned, Londýn – Paříž 1978). Je postavou několika próz Bohumila Hrabala (např. Legenda o Egonu Bondym a Vladimírkovi, Něžný barbar), Josefa Vondrušky (např. Chlastej a modli se), byl též předobrazem postav z řady próz Jana Křesadla, Richarda Popela aj.
Bondyho života a díla se týká též řada televizních dokumentů, např. dvoudílný pořad České televize Fišer alias Bondy (2000, režie Jordi Niubo); dále např. Concert /Premiéra/ (ČST & FATE 1990, režie Josef Dlouhý); Z Ruzyně do New Yorku (ČST, režie Jitka Pistoriusová); Sie sass im Glashaus und warf mit Steinen (Extrafilm, Rakousko 1992, režie Nadja Seelich); Alternativní kultura I, 5. díl seriálu – Od undergroundu k šedé zóně (ČT 1998, režie Petr Slavík); Bigbít, 24. díl seriálu (ČT 1998, režie Václav Křístek); The Plastic People of the Universe (ČT & Video 57, 2001, režie Jana Chytilová), Alternativní kultura II, 1. díl – Proti proudu; 4. díl – Poezie v podzemí I; 5. díl – Poezie v podzemí II (ČT 2003, režie Petr Slavík); Mojich prvých 75… Egon Bondy (ST, Bratislava 2005, režie Martin Hanzlíček); In memoriam Egon Bondy (Video Respekt 2007, režie Jaroslav Pašmik a Tereza Novotová); My žijeme v Praze… [tři starší dokumentární filmy] (DVD, CD 2007).
V 60. letech přispíval Bondy např. do časopisů Dějiny a současnost, Filozofický časopis, Zprávy Československé společnosti orientalistické ČSAV; v 70. a 80. letech do samizdatových a exilových časopisů Jednou nohou (Revolver Revue), Paternoster (Vídeň), Sado-Maso, Svědectví(Paříž), Vokno, Proměny (New York); od roku 1990 do Literárních novin, Tvaru, Rudého práva (Práva), Tvorby, A–kontra, Fragmentu K (Bratislava), Světa a divadla, Haňťa-pressu, Analogonu, Filozofického časopisu, Jarmarku umění, Živlu, Revolver Revue, Labyrint Revue, Yazzyku aj.
Skoro celé Bondyho rozsáhlé dílo literární i filozofické zůstávalo až do listopadu 1989 v rukopisech nebo bylo vydáváno v exilu a samizdatu (edice Půlnoc, Edice Expedice, edice Popelnice, edice Mozková mrtvice, Revolver Revue, Vokno, edice Vokno, stovky svazků mimoedičních samizdatů). Bondyho texty byly zařazeny do řady samizdatových sborníků, např. Židovská jména (1949, eds. Egon Bondy, Jana Krejcarová, tiskem 1995), Děti Dvou sluncí (1975, ed. Martin Němec); Ing. Petru Lamplovi k 45. narozeninám (1975, ed. Ivan Martin Jirous); Pohledy 1 (1976, ed. Václav Havel), Nějakej vodnatelnej papírovej člověk (1977, ed. Pavel Zajíček); Fandovi (1979, ed. Olga Stankovičová), Magorův zápisník I (1980, Ivan Martin Jirous), Čs. underground II (1985, ed. Ivan Lamper), Hostina (1985, ed. Václav Havel, tiskem Toronto1989); Básníci pražského undergroundu (1986, eds. Egon Bondy, Oleg Pastier), Čert má kopyto (1986, ed. Jana Veselá); Na střepech volnosti (1987, ed. Zdeněk Hrubý [Jaromír Hořec], tiskem 1989, 1991), Sborník pro Jana Lopatku a Andreje Stankoviče…(1987, ed. Olga Stankovičová) aj. V samizdatové edici Pražská imaginace vyšly 1989 první dva svazky Básnického díla Egona Bondyho (1. sv.: Pražský život, Zbytky eposu, Nesmrtelná dívka; 2. sv.: Totální realismus, Trapná poezie, Dagmara aneb Nademocionalita, Für Bondy’s unbekannte Geliebte, Karibské moře, Velká kniha, Malá kniha, Příležitostné básně).
V letech 1968–1971 uvádělo Bondyho texty divadlo Orfeus vedené Radimem Vašinkou. V červnu 2007 realizovalo pražské Národní divadlo na své letní scéně projekt Bouda Bondy, který představil průřez Bondyho literární, zejména dramatickou tvorbou. V posledních letech svého života se Bondy uplatnil též jako zpěvák: veřejně vystupoval s bratislavským souborem Požoň Sentimentál (CD Marek Piaček: „Urban Songs“, Bratislava 2001).
V roce 1981 byla Bondymu udělena exilová Cena Egona Hostovského za prózu Invalidní sourozenci. – Užíval rovněž pseudonymu Ivan Telecký a šifry E. B.

V Bondyho literární tvorbě dominuje především poezie, próza je výrazněji zastoupena až v 70. a 80. letech; okrajově psal i divadelní hry a překládal (např. Christiana Morgensterna, Ericha Fromma, Mao Ce-tunga, ve spolupráci se sinology knihu Tao Te ťing). Publicistikou (výtvarné a literární recenze, předmluvy, doslovy) se začal intenzivněji zabývat až v 80. letech. Jeho raná básnická tvorba je surrealistického ražení, ovlivněná zvláště tzv. paranoicko-kritickou metodou Salvadora Dalího. 1950 v rukopisné sbírce Totální realismus vystupuje Bondy již s vlastním stejnojmenným programem, v němž popírá funkčnost surrealistické imaginace a za nejadekvátnější umělecký výraz prohlašuje prostý záznam empiricky registrovatelné skutečnosti. V téže době přejímá od Ivo Vodseďálka také poetiku tzv. trapné poezie, jež se ve shodě s totálním realismem odkláněla od surrealismu, avšak její negace měla humornější, spíše dadaistický charakter (Trapná poezie, smz., 1951; Velká kniha, smz., 1952).
K těmto dvěma základním estetickým orientacím celého Bondyho díla přistupuje koncem 50. let i sklon k filozoficko-meditativní poezii, vyznačující se nezřídka vizionářským či karatelským tónem. Občas se však Bondy vracel k surrealistickým východiskům (např. poemy Pražský život, smz., 1951; Nesmrtelná dívka, smz., 1958), místy jsou dokonce patrné inspirace poetikou linie máchovsko-erbenovské (poema Zbytky eposu, smz., 1955). Popření literárních tabu, směšování témat „vznešených“ s „profánními“, téměř vždy přítomná konkrétní politická angažovanost (většinou ostře protistátní, perziflážní povahy) i vizionářská autostylizace se stávají konstantami Bondyho poezie. V některých textech je proto zřejmá příbuznost s americkou beat generation (např. Kádrový dotazník, smz., 1967).
Básnická tvorba se pro Bondyho postupně stává obsedantní záležitostí; vyjadřovat se opětovaně k palčivým problémům (ať už intimním, politickým či filozofickým), reflektovat nekonečný „spor se světem“ je básníkovi nutností, jež vytváří z jeho básnických sbírek souvislou řadu „výpovědí z krize“, cyklus, jaký má v české literatuře obdobu např. v díle Jakuba Demla, případně v deníkových knihách Jana Zábrany či Ivana Diviše. K Bondyho klíčovým básnickým dílům patří Zápisky z počátku let sedmdesátých (smz., 1972), Sbírečka (smz., 1974), Mirka (smz., 1975), Chcípání (smz., 1984).
Prozaické práce Bondyho je možno rozdělit zhruba do čtyř tematických, často vzájemně se prostupujících okruhů, jimž je společné směšování momentů snových s realistickými a přejímání prvků z nejrůznějších historických období: první linie sci-fi či „antiutopií“ (např. Invalidní sourozenci, smz., 1974; Nepovídka, smz., 1983; Cybercomics, 1997), druhá linie aktualizovaných „obrazů“ či podobenství z minulosti (např. Šaman, smz., 1976; Nový věk, smz., 1982; Hatto, 1996; Severin, 1996), třetí linie intimní, reflexivní prózy blížící se často tvaru filozofického eseje či deníku (např. Sklepní práce, smz., 1973; Leden na vsi, smz., 1977; Bezejmenná, smz., 1986), čtvrtá linie s tematikou poválečného života v Československu (např. Bratři Ramazovi, smz., 1985; Máša a Běta, smz., 1978).
Bondyho divadelní hry, které vznikaly vesměs na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, nezapřou vliv poválečného surrealismu a jeho experimentů s dramatickým textem (Vratislav Effenberger, Karel Hynek). Autor zde staví na estetice ošklivosti, trapnosti, paradoxu, absurdity a plebejskosti, vytváří satiry, v nichž demaskuje a podrývá mechanismy totalitní moci (Nic jsem si nemyslel, rkp. 1968; Otec v restauraci aneb Žerty stranou otče!, rkp. 1969; Ministryně výživy, rkp. 1970), apokalyptická témata zpracovává v drsných groteskách (Návštěva expertů, rkp. 1968; Kdekoliv v současnosti, rkp. 1969), řeší filozofické a existenciální otázky (Devatenáct set padesát, rkp. 1969; Pozvání k večeři, rkp. 1970) a využívá i pornografie ke společenské satiře (První večer s maminkou, rkp. 1969).
Blízko ke krásné literatuře mají i Bondyho filozofické práce esejistického charakteru; převážně faktografické jsou jeho memoáry Prvních deset let, (rkp. 1981); čistě odborný ráz má monografie o Buddhovi a původně v samizdatu vydávané dvanáctidílné Poznámky k dějinám filozofie (smz. 1. dílu, 1977). Ve svých filozofických pracích se Bondy zabývá převážně otázkami ontologickými; marxistickou materialistickou teorii bytí se pokusil rozvinout a překonat tzv. nesubstančním modelem (Útěcha z ontologie a řada dalších samizdatově vydávaných esejů na ni navazujících, např. Juliiny otázky, smz., 1970).

Egon Bondy zemřel 9. 4. 2007 v Bratislavě.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz