Dnes uplyne 15 let od úmrtí spisovatele Josefa Hiršala

Josef Hiršal – básník, prozaik, překladatel a autor literatury pro děti, se narodil 24. 7. 1920 v Chomutičkách (u Jičína).  Jeho otec byl rolník a vesnický kapelník. Na obecnou a měšťanskou školu chodil Hiršal v Chomuticích. Od roku 1936 studoval na učitelském ústavu v Jičíně (maturoval 1940). Poté učil rok v Chomuticích, od roku 1941 pracoval jako lesní manipulant v Nouzově u Unhoště, v Dražičkách u Tábora, Rychnově nad Kněžnou a od roku 1943 opět v Dražičkách. V roce 1945 byl nejprve krátce redaktorem deníku Svobodné slovo, pak do roku 1949 redaktorem nakladatelství Orbis. V letech 1949–1950 pracoval jako pomocný dělník v ČKD, poté působil jako redaktor v nakladatelstvích Brázda (1950–1952), Naše vojsko (1952–1954) a Československý spisovatel (1954–1958). V letech 1959–1962 byl vedoucím propagace Laterny magiky, v letech 1962–1963 ve svobodném povolání, 1964–1965 vedoucím literární redakce a zástupcem šéfredaktora revue Knižní kultura; od té doby se věnoval pouze literatuře. Byl členem literární skupiny Ohnice.

Přispíval do periodik: Mladá kultura, Lidové noviny, Kritický měsíčník, Kvart, Světová literatura, Literární noviny, Zlatý máj aj. a do časopisů, které redigoval: Práce (studentský časopis, Jičín, 1939–1941), Korálky (1948–1949, pro děti, s Ludmilou Kolářovou), Knižní kultura (1964–1965, s dalšími). Přispěl též do řady zahraničních časopisů. S Bohumilou Grögerovou připravil pro Violu pořad z experimentální poezie (Bestiarium, 1966). V samizdatových edicích Petlice a Krameriova expedice vyšly jeho prózy Píseň mládí (1. 1984, 2. 1986) a Vínek vzpomínek (1986), a také prózy, které napsal s Bohumilou Grögerovou: Mlýn (1981), Kolotoč (1983), Preludium (1985) a Let let (1987–1988). Přispěl do samizdatových sborníků Život je všude (1956, eds. J. Hiršal, J. Kolář), Pohledy 1 (1976, ed. V. Havel), K 75. narozeninám Prof. Dr. Václava Černého (1980, eds. K. Pecka, A. Bělohoubek), Básníci a samotáři (1984, eds. J. Brixi, O. Fibich), Sborník k nedožitým pětašedesátinám Vladimíra Janouška, Na střepech volnosti (Česká expedice 1987, ed. Z. Hrubý), Hrabaliana (1989). V samizdatové edici Krameriova expedice vyšel Hiršalův překlad poezie jugoslávských muslimů Pevná pouta – moje náruč bílá (1981). S Bohumilou Grögerovou napsal též rozhlasovou hru Lunovis (Kolín nad Rýnem, 1971, v Československém rozhlase 1991). V 70. a 80. letech vydával své překlady pod krycími jmény. Režisérka Irena Gerová natočila o Josefu Hiršalovi dokumentární film pro televizní cyklus Genus (1996).

Z melodičnosti a převážně milostné tematiky raných básnických sbírek z první poloviny 40. let vybočuje tragický patos básně Matky, věnované lidickým událostem. Zvrat přinesla sbírka Soukromá galerie, psaná od konce 40. do poloviny 50. let: zatímco dosud byla básníkova úzkost harmonizována jeho lyrizujícím vztahem ke krajině, nyní je ve verších a krátkých prózách krutost lidského údělu odhalována s bezohlednou věcností. Programové experimentátorství se naplno uplatnilo v knize tzv. konkrétní poezie JOB-BOJ, kterou Hiršal vytvořil společně s Bohumilou Grögerovou. Pak následovalo autorovo nucené mnohaleté veřejné odmlčení.
Novátorské je rozvržení tří významových rovin ve vzpomínkové knize Píseň mládí, v níž autor využívá formy vrstvených poznámek (poznámky k předchozímu textu a poznámky k poznámkám). Vzpomínky na literární dění od konce 30. do začátku 50. let ve Vínku vzpomínek oživují dobovou atmosféru mj. i citacemi dopisů a básní. Chronologicky na ně navazuje třídílný Let let, věnovaný období 1952–1968, v němž se paralelně střídají vzpomínkové záznamy Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové doplněné o citáty ze soudobého tisku. Tři prózy souboru Trojcestí usilují vedle dokumentárnosti rovněž o autenticitu uměleckou; zvláště to platí o úvodním Preludiu (útržcích výjevů, dialogů, myšlenek, vzpomínek apod., které oba autoři zaznamenávali každodenně od 9. 2. do 30. 3. 1975); v Kolotoči, závěrečné próze souboru, vytěžené ze zájezdu do Paříže, spočívá důraz na střídání nejrozmanitějších modernistických a experimentálních postupů.
V devadesátých letech se Hiršal vrací také k vlastní básnické tvorbě. Ve sbírce Párkař paroduje styl českých obrozenských i moderních básníků. Texty první verze Párkaře vznikaly ovšem už v padesátých letech pro obveselení stolní společnosti kolem Jiřího Koláře, která se scházela v kavárně Slávia. Ve sbírce Básně – třásně – rohypnol Hiršal sebeironicky tematizuje stáří, jehož melancholii vyvažuje jazykovou hrou a záměrně insitní dikcí. Autorský podíl má Hiršal také na kompozici výboru Začátky a konce, kde se vedle sebe ocitají jeho juvenilie a básně ze závěrečné fáze tvorby (k vydání knihu připravil Ivan Wernisch).
Antiiluzivní, intelektuálně zaměřenou poezii, která využívá groteskně hravých nebo variačních a kombinačních možností jazyka, Hiršal také překládal z němčiny a francouzštiny (a za jazykové spolupráce i z řady dalších jazyků). Soustavně se věnoval zejména klasikovi tohoto proudu Christianu Morgensternovi, z novějších autorů opakovaně Helmutu Heissenbüttelovi. V průvodních komentářích k edicím obeznamoval v 60. letech čtenáře se soudobým experimentálním uměním také teoreticky.
Rozsáhlou tvorbu pro děti, především verše, spojuje s ostatním Hiršalovým dílem věcnost, jazyková hravost a hovorová dikce. V tomto duchu Hiršal zpracoval společně s Jiřím Kolářem (pod jehož vlivem rozvíjel své umělecké experimenty) pro dětské čtenáře i klasické prózy o Kocourkově, Enšpíglovi a baronu Prášilovi.

Josef Hiršal zemřel 15. 9. 2003 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz