Dnes uplyne 15 let od úmrtí spisovatelky Ivy Hercíkové

Iva Hercíková – dívčím jménem Vodňanská, se narodila 2. 11. 1935 v Pardubicích; otec byl bankovním úředníkem. Jejím prvním mužem byl dramaturg a pozdější ředitel Státního divadelního studia Miloš Hercík (1929–1991); druhým mužem spisovatel Jiří Robert Pick. Po maturitě na gymnáziu (1954) studovala Hercíková v letech 1954–58 dramaturgii na DAMU v Praze; od roku 1955 psala náměty a scénáře pro kreslený film, od roku 1958 pro televizi. V letech 1960–64 pracovala v divadelní redakci Dilia, pak se stala spisovatelkou z povolání. V letech 1981–86 vedla v časopise Pionýr rubriku Povídání o psaní. Roku 1986 emigrovala do SRN, od roku 1987 žila v USA, nejprve na Floridě, od roku 1991 v New Yorku. V roce 1989 strávila několik měsíců v Praze, definitivně se však do Čech vrátila až v roce 2000; pobývala střídavě v Praze a v Harrachově. V roce 2007 spáchala sebevraždu.

Publikovala od roku 1963 v Kulturní tvorbě, dále v časopisech Literární noviny, Divadlo, Divadelní noviny, Mladý svět, Západ (Ottawa) aj. Próza Hester aneb O čem ženy sní vycházela na pokračování v časopise Playboy (leden-únor 1993). Na přelomu 60. a 70. let napsala scénáře k řadě filmů: Pět holek na krku (1967, r. Evald Schorm), Velká neznámá (podle prózy Noc v hotelu, 1970, r. Pavel Hobl), Jsem nebe (1970, r. Jan Kačer), Šance (1971, r. Rangel Valčanov), do distribuce se však dostal pouze první z nich. Je rovněž autorkou námětu k televizní inscenaci Sestry (sc. a r. Evald Schorm, 1970) a scénářů televizních filmů Osm hodin vlakem (1959, r. Jiří Bělka), Slůňata (1961, r. František Filip), Vyhnanství (1961, r. Jan Matějovský, podle Lion Feuchtwangera), Vesuv (1968, r. Jiří Bělka, sc. + Josef Eismann, podle Emmanuela Roblèse), Sestry (1970, r. Evald Schorm), Druhá láska (1970, r. Jan Kačer), Čekání (1970), Dvakrát do stejné řeky (1976, r. Stanislav Párnický), Sova sídlí v dutém stromě (1976), Andrsenka (1979), Jak namalovat ptáčka (1980, r. Věra Jordánová) a pohádky Štěstí krále Alfonse (1996, r. Pavel Háša). V osmdesátých letech dostala od mnichovské produkční společnosti ECP nabídku napsat scénář k animovanému televiznímu seriálu Ferda Mravenec (r. Jerry Hampeys a Ralph Newman, sc. společně s Liane Novotný, 1996). S hudebníkem Petrem Jandou spolupracovala na scénáři k muzikálu Olympic aneb Jak se lítá vzhůru (2002). Ve druhé polovině 60. let byly natočeny její rozhlasové hry Bůh přeje milencům (1967, r. Olga Zezulová) a Muži můj, muži můj, neplač (1968).

Prózy pro mládež i dospělé zakládá Hercíková zpravidla na komorním milostném příběhu, vyprávěném věcně, bez sentimentu a stále výrazněji s humorným a často i sebeironickým odstupem. Hlavními postavami jejích výrazně dialogizovaných próz jsou zpravidla ženy a dívky (muž je hrdinou pouze v novele Lékař duší a zvířat), které své jednání neustále doprovázejí komentujícím vnitřním monologem. To se týká i pokusů o psychologizující dívčí román – od čtenářsky úspěšné prvotiny Pět holek na krku až po nejsložitější z jejích obrazů pubertálních zmatků v knize Jak namalovat ptáčka. Prózy pro dospělé sledují milostné svazky jak v jejich zmechanizované podobě (Plástev medu), tak i v jedinečnosti celoživotního osudu (Dvakrát do stejné řeky). V prózách z devadesátých let se dostává do popředí také erotická stránka milostného vztahu, téma přítomné už ve starších textech (např. v novele Rady mladému muži, napsané již v sedmdesátých letech), akcentované však především v souvislosti s postavami hrdinek ve středním věku, které se po odchodu dětí z rodiny ocitají v nové životní situaci (Hester aneb O čem ženy sní, Vášeň). Novým impulsem byla pro autorku také zkušenost s životem na Floridě a v New Yorku, která se projevuje nejen v reáliích, do nichž jsou příběhy zasazeny, ale především v životních příbězích hrdinek přesazených do amerického životního stylu, jenž jim zůstává cizí (Vášeň, Klára, holub růžový, nebo romanticky laděná novela s detektivní zápletkou Touha). – K řadě ženských postav, které jdou za zvoleným cílem s urputnou vytrvalostí, ať už je dovede k naplnění jejich představ, nebo na pokraj sebezničení, přidala Hercíková osobitou variantu novelou o mládí Karolíny Světlé Johana. – Převládající tematice milostných a partnerských vztahů se vymykají rané povídkové horory Pavouk, který kulhal, a novela Domů, tragický příběh z posrpnového režimu, vydaná později v přepracované podobě pod názvem K domovu se nedívej, anděli. Posmrtně vyšla autobiografická práce Dám si to ještě jednou aneb Indolúna, vypovídající velmi otevřeně a přímočaře o posledním období autorčina života, kdy se Hercíková potýkala s následky mozkové příhody i s depresivními stavy, které její rekonvalescenci provázely; nedokončený text byl pietně vydán bez jakýchkoli redakčních či jazykových úprav.

Iva Hercíková zemřela 27. 1. 2007 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře