Dnes uplyne 15 let od úmrtí spisovatelky Jiřiny Haukové

Jiřina Hauková – básnířka a překladatelka, se narodila 27. 1. 1919 v Přerově.  Jejím otcem byl Karel Hauke (1889–1968), šéfredaktor přerovského deníku Obzor a vydavatel prvního ročníku časopisu Host, manželem výtvarný a literární teoretik a kritik Jindřich Chalupecký (sňatek 1950).
Obecnou školu a reálné gymnázium (maturovala 1938) Hauková vychodila v Přerově, na brněnské Masarykově univerzitě studovala tři semestry angličtinu a češtinu, po válce (1948) krátce pokračovala ve studiu angličtiny a estetiky na Univerzitě Karlově v Praze, po dvou semestrech však na studium rezignovala.
V letech 1939–1942 byla redaktorkou Obzoru (Přerov). Od roku 1942 pracovala v Praze v knižním oddělení ministerstva lidové osvěty, od roku 1945 v publikačním odboru, který vedl František Halas, a od roku 1947 v americkém oddělení ministerstva informací, jež řídil Adolf Hoffmeister. Od roku 1950 se věnovala výhradně literatuře. V šedesátých letech navštívila Polsko, Belgii, Holandsko, Lucembursko, Anglii, Rakousko a Itálii.

Členkou Skupiny 42 se stala roku 1945. Publikovala v Obzoru (zde debut 1934), studentském časopise Snaha (Brno), dále ve Studentském časopise, Lidových novinách, Kvartu, Plameni, Světové literatuře (zde překlady), Tvaru aj. 1946 redigovala knižnici Blíženci v pražském nakladatelství Pamir. V samizdatové edici Petlice vyšly její básnické sbírky Motýl a smrt (1983), Světlo v září: 1978–1984 (1984) a Spodní proudy: 1985–87 (1987); první dvě též v Edici Expedice. Texty Jiřiny Haukové byly zařazeny do samizdatových sborníků Pohledy 1 (1976, ed. Václav Havel), Pocta Jiřímu Johnovi (1978), Eva Kmentová. In memoriam (1982, eds. Jindřich Chalupecký, Jiří Šetlík, Polana Zoubková); Básníci a samotáři (1984, eds. Ondřej Fibich, Jiří Brixi); Na střepech volnosti (1987, ed. Zdeněk Hrubý), Nálezy (1988, eds. Michaela Freiová, Květa Neradová), Z Obsahu 1987 (1988), Z Obsahu 1989 (1990). Užívala pseudonymu Jola (Obzor, Snaha) a šifry J. H. Svým jménem kryla překlady Luby a Rudolfa Pellarových (povídku Bernarda Malmuda v antologii Hlídky naděje a cestopis Ben Luciena Burmana Mississippi, obojí vyšlo 1975, a překlad cestopisu Jamese Cooka Cesta kolem světa, 1978). V roce 1995 obdržela za sbírku Světlo v září Cenu Jaroslava Seiferta a v roce 1997 jí byla prezidentem republiky udělena Medaile za zásluhy.

Původní tvorbu Haukové tvoří výhradně poezie. Na rozdíl od melodičnosti prvotiny, v níž se však už ohlašuje autorčin příznačný motiv samoty, ve sbírce Cizí pokoj se její verš prozaizuje a tíhne k mluvní dikci. Tento posun spolu s tématem bezútěšného velkoměstského života nejnápadněji signalizují příklon k poetice Skupiny 42. Následné etapy již pozvolnějšího vývoje, které ve sbírkách vydávaných v dlouhých časových odstupech zůstávají zakryty, zřetelněji vystupují v jednotlivých oddílech výboru Letorosty.
Na přelomu 40. a 50. let sílí deziluzivnost básnířčina pohledu, který se na čas obrací i ke společenskému dění; syrové útržky reality však postupně vytlačuje obrazná stylizace a pocity prázdnoty a zmaru, burcující však s rostoucí energií obranné síly vzdoru. Lyrická nálada určité chvíle přerůstá do meditativní polohy, souznění básnického subjektu s okolím se tak odosobňuje a problematizuje: člověk se autorce jeví jako součást mnohotvárného celku přírody, z jejíhož věčně se opakujícího koloběhu se snaží vymknout, avšak jejíž čistoty dosahuje jenom ve vrcholných okamžicích tvořivosti a lásky. Osou poezie Jiřiny Haukové je čas, sám v sobě rozporný, vše pohlcující i uchovávající.
V pozdějších sbírkách (Spodní proudy, Motýl a smrt, Světlo v září) se vztah k přírodě v intimních scénách dále konkretizuje, výrazově a myšlenkově oprošťuje a pocit trpkosti vyúsťuje ve smírné ladění. Ve sbírce Mozaika z vedřin Hauková experimentuje s grafickým rozměrem básně a zčásti se tak přiklání k principům experimentální poezie. Morální apelativnost a kritičnost namířená vůči soudobé společnosti, politice a kultuře sílí ve sbírce Díra skrz. K osobním, ba intimním tématům se vrací ve sbírce Večerní prška, v níž reflektuje umění, svět i vlastní tělesnost pod zorným úhlem stáří. Své verše včlenila také do knihy vzpomínek Záblesky života.
Také jako překladatelka z angličtiny se Hauková soustředila většinou na poezii, především na představitele moderních uměleckých výbojů (Thomas Stearns Eliot, William Carlos Williams, Dylan Thomas) nebo jejich předchůdce (Emily Dickinsonová).

Jiřina Hauková zemřela 15. 12. 2005 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz