Dnes uplyne 155 let od narození básníka a prozaika Antonína Sovy

Antonín Sova se narodil 26. 2. 1864 v Pacově v rodině učitele a regenschoriho. V roce 1866 byl otec přeložen do blízkého Lukavce. Gymnázium studoval Sova nejprve v Pelhřimově, krátce v Táboře a v letech 1880-85 v Písku. Po maturitě odešel do Prahy, kde se zapsal na právnickou fakultu, ale bídou byl donucen studium přerušit a vrátit se domů. Přímluvou J. Vrchlického získal zaměstnání v kanceláři Ottova slovníku naučného, později se uchytil jako písař na pražském magistrátu. Úřednickou práci vykonával do roku 1898, kdy se stal ředitelem pražské městské knihovny; zůstal jím až do roku 1920. Na stipendium Svatobora navštívil roku 1892 Itálii; roku 1901 byl úředně vyslán na exkurzi do západoevropských knihoven (Německou, Belgie). Již v polovině prvního desetiletí 20. století se u něho projevila těžká a bolestná choroba, která mu posléze znemožnila volnější pohyb. Básník však tvořil až do konce svého života. Zemřel 16. 8. 1928.

Sova jako jeden z předních příslušníků generace let devadesátých patří mezi zakladatele české moderní lyriky. Vytvořil rozsáhlé dílo básnické a prozaické. Do svých veršů promítl přecitlivělé nitro člověka zraňovaného krizemi společenskými i osobními, vytvořil milostnou lyriku plnou dramatických zámlk a nápovědí, pro českou poezii objevil přírodu v bohaté smyslové konkrétnosti, barevnosti a impresionistické náladovosti současně se stal předním reprezentantem vlastenecké lyriky.

Jeho počáteční tvorba je polemicky vyhrocena proti epigonům lumírovské generace; na jedné straně usiluje o zprozaičtění v námětu i ve výrazu, na straně druhé píše náladovou intimní lyriku, jejíž základní polohou je bohatě odstíněná melancholie a tesknota (Květy intimních nálad). Brzy se však soustřeďuje k analýze a kritice „rozkladného věku“; heroismus osobnosti, která vším bolestně trpí, nalézá básník v individualistické revoltě. Vedle básnických glos a pamfletů přímo se obracejících k dobovým událostem (Theodoru Mommsenovi) vytváří osobitý typ symbolistické lyriky. Symbol u Sovy neztrácí kontakt se zobrazovanou realitou, neoddaluje se od ní natolik, aby figuroval jako náhrada skutečnosti, je spíše mnohovýznamným zhuštěním reálných dějů (Vybouřené smutky). Negaci a pocit osamocení chce Sova překonat vytvářením vizí budoucí společenské harmonie, již připravují romantičtí „dobyvatelé“. Vedle této společensky angažované lyriky, kterou mnohdy ohrožovala abstraktnost a neurčitost, vzniká intimní a přírodní lyrika, v níž se neustále vrací touha po samotě a zároveň úzkost z ní, důvěra v milostné štěstí, ale i skepse k němu. Sova se soustřeďuje na jemné odstínění smyslových dojmů a na postižení neurčitých citových reakcí. Kombinací konkrétních dojmů a snových představ vytváří obrazy féerických, halucinačních krajin a fantazijních příběhů (Ještě jednou se vrátíme). Sovova milostná lyrika vrcholí v komorních baladách, v nichž je dramatický vztah muže a ženy, krutost i trapnost lásky, rozmarná koketérie i vášnivá erotika zobrazena na malé ploše (Lyrika lásky a života).

Koncem prvního desetiletí 20. století prochází Sovova tvorba vnitřní proměnou. Mizí obrazy revoltujících sil a básník hledá cestu k sepětí osobnosti s vesmírným řádem (Žně). Život se stává pro Sovu čímsi zázračným, stojí před ním v údivu a pokoře. Tento přístup ke skutečnosti se stal základem vlasteneckých veršů, jimiž se Sova významně podílel na nacionálním boji v první světové válce (Zpěvy domova). Touha po smíru a bratrství však postupně způsobuje ideovou a uměleckou krizi, z níž se zachraňuje příklonem k oproštěné lyrice přírodní a meditativní.

Poslední básníkovy knihy jsou naplněny důvěrou v život, okouzlením z prostých skutečností, vůlí stále se zmocňovat nově se rodících životních obsahů. Také podnětně zasáhl, zejména subjektivací a lyrizací epického útvaru, do vývoje české moderní prózy. V povídkách z let devadesátých se autor zaměřuje k zpodobení typů bezbranných senzitivů, neschopných přizpůsobit se prostředí měšťácké banálnosti. Soustředění na problematiku vnitřně rozporného individua je charakteristické i pro Ivův román, v němž jsou vysledovány citové reakce „snílka a lyrika“, příslušníka generace z konce století. V pozdějších pracích Sova usiluje o vypravěčskou objektivaci, o typ společenského románu (Výpravy chudých, Tóma Bojar).

Komentáře