Dnes uplyne 155 let od narození básníka Otokara Březiny

Otokar Březina, vlastním jménem Václav Jebavý, se narodil 13. září 1868 v Počátkách. Otec byl obuvníkem. Jeho neobyčejná inteligence se projevovala již na počátecké měšťance. Při různých školních akcích recitoval vlastní básně, jež byly tak vyspělé, že učitele ani nenapadlo podezřívat Otokara z jejich autorství. Dále studoval na reálce v nedaleké Telči.
Začíná publikovat své básně v krajinských časopisech a jeho nadšení pro umění a vlast stále roste. V té době se seznamoval s díly polských básníků: Mickiewiczem, Krasinským, Slowackým.Vlastenečtí polští emigranti v něm ještě posilovali české vlastenectví. Srovnáme-li Slowackého Genesi z ducha s Březinovým Mythem duše a jinými jeho básněmi, cítíme tu spojitost, která není bez přímého vlivu polského básníka. I na Máchu měli silný vliv Poláci. Po maturitě se rozhodl pro učitelské povolání, v roce 1887 dostal první místo v malé vesnici Jinošově u Náměště nad Oslavou. Jednoroční pobyt v této vsi je sice krátkou, ale významnou kapitolou básníkova života. Napsal tu Jenešovské sonety. Později je zničil, začal tu prý psát Román Eduarda Brunera, v němž se měl odrážet přerod od Václava Dansovského (jeho starší pseudonym) k básníku Otokaru Březinovi. Také tento román patrně zničil. V jeho prózách začíná převažovat smysl pro realitu v humorném a karikujícím podání.
Roční pobyt v Jinošově má trvalý význam pro život a tvorbu básníka: setkal se tam s Annou Pamrovou. Byla to dcera revírníka z nedaleké myslivny při býtešské silnici, žena starší o osm let, na svou dobu neobvykle vzdělaná a uvědomělá; proto mladého Březinu zaujala. Anna Pamrová byla ženou, jež Březinovi křísila myšlenky, žil v něm její obraz i v době tříleté přestávky v jejich dopisování, v níž se Anna Pamrová provdala a rozvedla.
Nová Říše byla větší než Jinošov, bylo to městečko blíže Telči a rodným Počátkám,ale pro básníka byl pobyt v ní jen pokračováním jinošovské osamělosti – bez Anny Pamrové. V únoru 1890 ztrácí v jednom týdnu oba své rodiče, nejprve matku, po ní otce. Samota se prohlubuje, útěchu nachází v četbě, studiu a nad jiné v umělecké tvorbě. Jeho korespondence s Annou Pamrovou je významným komentářem k jeho tvorbě, avšak nejstrmější a nejvýznamnější její údobí je v ní zachyceno pouze v prvotním náběhu. Proběhlo v době tříleté přestávky – po této pauze, kdy vydal sbírku Tajemné dálky a měl už v tisku druhou sbírku Svítání na Západě, kde předstupuje Březina před Annu Pamrovou jako umělecký vítěz, pracující na skladbě třetí sbírky Větry od pólů. Je to období horečné tvůrčí činnosti, které se navršuje ještě ve dvou dalších sbírkách Stavitelé chrámů a Ruce. Březinovo dílo vzniklo vlastně v Nové Říši během jediného tvůrčího rozmachu, v Jaroměřicích k němu byly připojeny už jenom dodatky. Po třináctiletém pobytu v Nové říši přichází Březina v roce 1901 jako učitel měšťanské školy do Jaroměřic nad Rokytnou, tehdy selsky venkovského města v úrodné rovině. A sem přichází O. Březina již jako autor pěti básnických sbírek, jehož jméno má už silný zvuk v literárním světě. Zde vydává Hudbu pramenů, knihu esejů, jež vznikaly souběžně s jeho básnickými sbírkami a vyšly už dříve v časopisech. V Jaroměřicích vytvořil několik dalších významných básnických skladeb, jež měly tvořit jeho šestou sbírku Země; zůstala však v torsu. Zrcadlí se v nich drama básníka, který chce na jedné straně dále tvořit a na druhé straně se smiřuje s odmlčením. Vane z nich zvláštní kouzlo podzimní únavy. Představíme-li si nesmírné tvůrčí vypětí pěti sbírek rychle za sebou následujících, pochopíme, že odmlčení bylo zcela přirozené. V jazykovém útvaru, k němuž dospěl, vydal ze sebe vše, co bylo možné. Až do posledních dní svého života pracoval na druhé knize svých próz Skryté dějiny. Jistě neměla daleko ke své definitivní formulaci, avšak úzkostlivě autokriticky básník nikdy nesvolil k jejímu vydání. Vyšla posmrtně teprve v roce 1967. Závěr knihy měl tvořit esej Mír, v něm shrnul své poznání života a své poselství lidstvu.
Získal čestný doktorát Karlovy university.
Otokar Březina zemřel 25. 3. 1929.