Dnes uplyne 155 let od narození spisovatele J. S. Machara

Josef Svatopluk Machar, český básník, prozaik, politik a novinář, se narodil 29. 2. 1864 v Kolíně v rodině mlynářského stárka, studoval v Praze na staroměstském akademickém gymnáziu, později na reálném gymnáziu v Jindřišské ulici, kam byl nucen v sextě přestoupit po konfliktu s katechetou. Po maturitě nastoupil vojenskou službu a poté působil skoro třicet let jako úředník ve Vídni. Udržoval přitom velmi úzký styk s domovem, jak s literárními časopisy, tak s přáteli, zejména z okruhu Herbenova Času a České moderny.

První Macharovy básnické sbírky (Confiteor – 1887, Bez názvu – 1889, Třetí kniha lyriky – 1892) shrnuje pozdější souborně vydaná kniha Confiteor I-III; jsou lyrickým deníkem moderního člověka; formou osobní zpovědi vyjadřuje básník nevíru ve společenské ideály.

Není jen polemikou s vládnoucí morálkou, je i uměleckou reakcí proti vznosnému a oslnivému verši příslušníků starší generace, hlavně Čecha a Vrchlického. Macharův verš charakterizuje prozaičnost, zjednodušení výrazových prostředků a časté užití prvků hovorového jazyka.

Tyto rysy, ovšem umělecky prohloubené, jsou patrné i v další Macharově sbírce, Čtyři knihy sonetů (1891-1893). Mezi verši se objevují tóny zklamání moderní civilizací, pocity „zbytečného člověka“, potácejícího se mezi horečnou prací a nudou.

Novou náplň politické poezii dává Macharova sbírka Tristium Vindobona (1893). „Žalozpěvy z Vídně“, jak by se dal přeložil titul knihy, navázal na „žalozpěvy“ římského básníka Ovidia, psané ve vyhnanství u Černého moře, v nichž antický básník vyslovoval touhu a stesk po vlasti. V Tristium Vindobona vytvořil Machar velmi konkrétní a výrazově střízlivou politickou lyriku.

Současně s politickou lyrikou vznikala i Macharova epika, v níž zvláštní pozornost věnoval osudům žen a jejich společenskému postavení. V knize veršovaných příběhů Zde by měly kvést růže (1894) objevuje v ženě pasivní bytost obdařenou bohatým citem, který se však nemůže rozvinout a stále se střetává s drsnou životní realitou.

Veršovaný román Magdaléna (1894) je kritikou maloměšťácké morálky.

Macharova politická lyrika vyvrcholila knihou Golgata (1901), která také zahajuje v básníkově tvorbě nové období, pro něž je příznačná poezie historická. Nálady doby i vliv Nietzscheho filozofie vedou Machara ke kultu výjimečných osobností. Ztělesnění svého ideálu hledá básník v minulosti, v silných jedincích, zejména v antice. V tomto smyslu tvoří celý cyklus nazvaný souborně Svědomím věků. Začíná zamyšlením nad historií a nad zneužitím náboženství ve sbírce Golgata a pokračuje oslavou antiky ve sbírce V záři helénského slunce (1906). Rozklad antického radostného pohanství křesťanským popřením života vysvětluje název další sbírky, Jed z Judey (1906). Středověku je věnována sbírka Barbaři (1911), renesanci Pohanské plameny (1911), reformaci Apoštolové (1911), Francouzské revoluci Roky za století (1913), době ponapoleonské Krůčky dějin (1926) a Kam to spěje? (1926).

Macharův význam je především v jeho dílech z devadesátých let, v jeho kritickém postoji k českému maloměšťáctví a k úzkým obzorům české politiky. V satiře, polemice a fejetonu byl pokračovatelem Havlíčkovým a Nerudovým.

Josef Svatopluk Machar zemřel 17. 3. 1942 v Praze.