Dnes uplyne 160 let od narození spisovatelky Vlasty Pittnerové

Vlasta Pittnerová – spisovatelka, autorka naivně realistických, často mravoučných próz ze života obyvatel Českomoravské vysočiny a zejména Žďárských hor, se narodila 1. 1. 1858 v Polné v rodině knihkupce a starosty města Antonína Pittnera. Prostředí, ve kterém vyrůstala, přálo kulturním a vlasteneckým zájmům. Její otec byl přítelem Karla Havlíčka Borovského a Boženy Němcové. Matka Anna byla dokonce kmotrou dcery Němcové – Theodory (1841). Absolvovala měšťanskou školu v Hradci Králové. v roce 1883 se proti své vůli na otcovo naléhání provdala za lesníka (panského myslivce) Weymelku (staršího vdovce s dvěma dospívajícími dcerami), se kterým odešla do Sazomína u Žďáru, později se přestěhovali do Polničky. Jejich manželství však nebylo příliš šťastné. Po četných neshodách s manželem se odhodlala k tehdy pro ženu odvážnému kroku – v roce 1893 odešla od muže a přestěhovala se do Prahy. Bydlela v malém bytě na Královských Vinohradech a žila především z honorářů za své povídky romány a články, jež byly povětšinou uveřejňovány v různých časopisech (Zlatá Praha, Lady, Lumír), kalendářích, někdy i knižně. Bývá označována proto také za první českou profesionální spisovatelku.
Celý život jí život ztrpčovaly neustávající zdravotní problémy. Kvůli tomu nebyla přijata již v mládí na učitelský ústav a místo studií zůstala v otcově obchodě v Polné. Když žila v Praze, časté ježdění do lázní jí narušovalo již tak skromný rozpočet. Když se přidal k nedobrému zdravotnímu stavu ještě šedý zákal, který jí znemožňoval práci, a autonehoda, při které ji porazil automobil (1903), její stav se ještě zhoršil. V roce 1925 už docházela dvakrát až třikrát týdně do nemocnice. Zemřela 3. března 1926 v sanatoriu v Praze-Podolí ve věku 68 let. Podle jejího přání byla urna s popelem vrácena zpět do rodné Polné.

Zprvu přispívala do tehdy populárního Pečírkova kalendáře a do Nivy, měsíčníku pro literaturu, umění a veřejný život. Přátelila se s Eliškou Krásnohorskou, Karlem Václavem Raisem, F. A. Šubertem a dalšími slavnými osobnostmi té doby.
Nesmazatelně se zapsala do historie českých překladatelů – v roce 1893 přeložila z němčiny knihu Die Waffen nieder, slavné dílo pražské rodačky Berty Suttnerové, první ženy poctěné Nobelovou cenou za mír 1905. Tato kniha (z r.1889) byla přeložena do mnoha jazyků a v opakovaných vydání. V češtině vyšla pod názvem „Odzbrojte!“ v roce 1896 a dedikací „Památce Vojty Náprstka, iniciátora překladu knihy“.
Publikovala pod řadou pseudonymů: Mariana Turnovská, Ladislav Žďárský, V. Popelka, V. Štěpánek, V. Haenburská a řadou dalších. Ve své době byla velmi populární, patřila dokonce mezi nejvyhledávanější prozaické spisovatele.
Její mimořádně bohatá tvorba zaměřená výchovně a postavená na křesťanské morálce však v současnosti není literárními odborníky příliš ceněná. Snad je to důsledek konstatování Arne Nováka, autority v oblasti literární vědy: „Starší sbírky jejích prostých povídek jsou cennější než pozdější její nadprodukce, shrnovaná od r. 1919 doposud do olomouckého vydání souborného“.
Jejího díla si váží etnografové, protože její popisy venkovského prostředí jsou velmi plastické a podrobné, navíc věrně zachycují lidovou mluvu z okolí Žďáru. Měla smysl pro život v lese, na vesnici, panství i v malém městě a prokreslovala radosti a bolesti typických krajových figurek. Cenný je u ní prvek národopisný, kulturně historický i lexikografický a frazeologický. Ve svých povídkách se dotkla mnoha oblastí národopisu – nářečí, kroje, architektura, svatební zvyky, lidová strava, kraslice a mnoho dalších. Samostatně vydala zvykoslovné dílo „rokem a životem“.
Dokumentární znalost prostředí i naivní realismus přinesl větší oblibu povídkových sbírek, především na Moravě, kde autorka patřila k nejčtenějším spisovatelům. Publikovala také v časopise Český lid. Kromě toho se aktivně podílela na organizaci Národopisné výstavy českoslovanské v Praze v roce 1895. V horáckém statku dokonce prý sama obsluhovala. V katalogu výstavy popsala celé horácké oddělení a horácký statek.
V létě roku 1904 kontaktovala Olgu Fastrovou s návrhem, aby se ujala redigování nově vznikajícího čtrnáctideníku pro ženy, který měl nést jméno Vesna. Fastrová v červenci nabídku Pittnerové a mladoboleslavského vydavatele časopisu Karla Vačleny (mladšího) přijala.

Bývá uváděno, že napsala kolem dvou set titulů. Mnohé knihy byly vydány vícekrát (např. Forman Lacina; Ze žďárských hor). Za komunistické totality její díla nevycházela především kvůli častému náboženskému zaměření knih. Po roce 1989 dochází k opětovnému zájmu o její dílo-romány i sbírky povídek. V letech 1990 až 2009 vyšlo tiskem více než 80 titulů Vlasty Pittnerové a jsou k dispozici i ve veřejných knihovnách. V městské Husově knihovně v Polné je pro dílo rodačky Vlasty Pittnerové vyhrazen čestný kout. Uznání jejího díla dnes také dokladuje ulice Vlasty Pittnerové v Brně-Řečkovicích a v Polné.

Vlasta Pittnerová zemřela 2. 3. 1926 v Praze.

Zpracováno podle: https://cs.wikipedia.org