Dnes uplyne 180 let od narození básníka Julia Zeyera

Julius Zeyer se narodil 26. 4. 1841 v Praze. Pocházel z rodiny zámožného pražského tesaře a obchodníka se dřevem. Aby mohl převzít otcův závod, studoval reálku, krátce navštěvoval pražskou techniku a ve Vídni se vyučil tesařem. Po cestě na zkušenou (Německo, Švýcarsko, Francie) se však věnoval literatuře. Jako mimořádný posluchač Karlovy univerzity se zabýval studiem filozofie a starověkých kultur. Roku 1873 se stal vychovatelem ve šlechtické rodině v Rusku. Po roce se vrátil do Prahy a mimo dobu, kdy byl opět v Rusku vychovatelem a společníkem hraběte Harracha v Bonnu, střídal pobyt v cizině s pobytem v Praze a ve Vodňanech, kde se stýkal se spisovateli O. Mokrým a F. Heritesem.

V roce 1899 se natrvalo přestěhoval do Prahy. Debutoval roku 1873 v Palečku a přispíval do Lumíru, Květů, Ruchu, Světozoru, Nového života aj.

Záhy po prozaických prvotinách, v nichž se projevují prvky bezprostřední společenské ironie polemicky namířené proti současnému světu (Krásné zoubky, Pražské novely), se uchyluje k vysněným světům mýtů, bájí a pověstí, a to jak ve veršované epice, tak v próze. V epice je to především svět starých českých pověstí (cyklus Vyšehrad), k nimž se postupně připojují látky z historie české (Griselda) i jiných národů (Zpěv o pomstě za Igora, Ossianův návrat). Tento zájem vyvrcholil ve zpracování starofrancouzských národních zpěvů z 11. až 13. století, v Karolínské epopeji, cyklu čtyř veršovaných skladeb, oslavě dávné rytířské cti, obětavosti a věrnosti.

Ještě pestřejší svět minulosti rozvíjí v próze. Střídá se tu prostředí ruského dvora z 18. století (Ondřej Černyšev), v němž hrdina citlivé povahy a s ideálními sklony naráží na nepřekročitelné hradby okolního světa, s rytířským světem staré Francie (Román o věrném přátelství Amise a Amila), do jehož starofrancouzské předlohy vmísil motivy keltských a nordických mýtů a legend i prostředí orientální.

Typy ovládané jedinou vášní zobrazil v cyklu milostných příběhů, v nichž využívá lidových, pohádkových i historických témat k ztělesnění rozmanitých typů lásky od ryze smyslové až k transcendentálně duchovní. Toto rozpětí tvoří gradaci cyklu Z letopisů lásky a nakonec v Trojích pamětech Víta Choráze ústí v spiritualistickou, metafyzicky pojatou lásku uskutečňující se splynutím s bohem.

Na sklonku 80. let se ještě více zostřilo napětí ve vztahu mezi vnímavou, pasívní Z. povahou a pokračujícím rozkladem hodnot soudobé společnosti. Výrazem toho se stal Z. nejvýznamnější, autobiograficky založený román Jan Maria Plojhar. Ze světa hluboké deziluze, jež i v románě Dům U tonoucí hvězdy vede k rezignaci hlavního hrdiny, se Z. vykupuje v poslední etapě tvorby. Tehdy se sblížil s dobovým symbolistickým proudem a hlavně s tendencemi Katolické moderny svou snahou po integraci s duchovní atmosférou křesťanského náboženství a zejména s pokornou vírou naivního lidového křesťanství (Tři legendy o krucifixu). Od hrdinských mýtů dospěl k parafrázi pohádkových a legendárních příběhů, v jejichž přebásnění se snažil postihnout monumentální prostotu folklórních a biblických symbolů.

Obdobným vývojem jako Z. epika a próza prošla i Z. dramata. Zpočátku v nich zpracovával náměty starých renesančních a orientálních povídek (Stará historie, Sulamit, Bratři), později se přikláněl k českým lidovým pověstem, poeticky aktualizujícím národní mýtus (Libušin hněv, Šárka, Neklan), a k pohádce. V závěru své tvorby napsal několik biblických her, jejichž tradici chtěl oživit v podobě umělecky náročného dramatu. Většina her jsou dramata knižní, autor v nich kladl větší důraz na vyjádření atmosféry příběhu než na děj. Dával jim proto často veršovanou podobu a všestranně zdůrazňoval jejich lyrický ráz. Na jevišti se ze Z. her udržela (kromě Staré historie) jen pohádková hra zpracovávající motiv slovenské pohádky o síle lásky vítězící nad zlem, Radúz a Mahulena, natrvalo spojená s hudbou J. Suka.

Julius Zeyer zemřel 29. ledna 1901 v Praze.