Dnes uplyne 20 let od úmrtí básníka Karla Bouška

Karel Boušek se narodil 17. 7. 1922 v Ústí nad Orlicí, jako syn cukrářského dělníka, předválečného člena KSČ. Po měšťanské škole v Ústí nad Orlicí absolvoval obchodní školu a obchodní akademii v Chocni (maturoval 1942). V letech 1942–1945 pracoval v kanceláři nemocnice v Ústí nad Orlicí, 1945–47 ve Východočeském rozhlasu v Pardubicích a krátce v redakci Mladé fronty v Praze. Poté byl propagačním úředníkem podniku Velton v Hradci Králové a náměstkem ředitele a později ředitelem n. p. Panar. V letech 1951–1967 zaměstnancem Gramofonových závodů (později Supraphon). V těchto letech připravil řadu literárních pořadů pro Divadlo hudby. V letech 1967–1969 byl politickým pracovníkem oddělení kultury sekretariátu ÚV KSČ a po krátkém působení v redakci Květů se stal ředitelem odboru knižní kultury ministerstva kultury ČSR (1970–1971) a ředitelem DILIA (1971–1976). V letech 1977–1983 byl šéfredaktorem nakladatelství Odeon, roku 1984 odešel do důchodu.

Debutoval ve Studentském časopise (1940–1941) a v regionálním tisku (Orlický kraj, 1942). Verše a drobnější kulturní publicistiku uveřejňoval v Akordu, Národním osvobození, Obraně lidu, Práci, později soustavně v Literárním měsíčníku, Tvorbě, Kmeni aj., v devadesátých letech v Haló novinách. Připravil rovněž řadu literárních pásem pro DILIA. Zpočátku se podepisoval i Karel R. Boušek (Probuzené město, Prameny žízní). U některých písňových textů užíval pseudonymu Karel Kubeš.

Při vstupu do literatury na počátku čtyřicátých let se Boušek hlásil k odkazu Jiřího Wolkra (Probuzené město), později se výrazově těsněji přimyká k autorům katolické orientace; jeho verš je nasycen křesťanskou symbolikou a hymnickým patosem (Prameny žízní). Následující tři desetiletí knižně nepublikoval (tvorba tohoto období je shrnuta v knize Písně a léta a zčásti obsažena i v dalších sbírkách, zvláště v Ptácích). Příležitost k „druhému debutu“ poskytla Bouškovi teprve sedmdesátá léta. Již roku 1971 vydává sbírku Ploty a po ní celou řadu sbírek a výborů, jejichž počet a zvláště ohlas v oficiální kritice upevňoval postavení dosud prakticky neznámého básníka v čistkami prořídlé „generaci“. Bouškova poezie, myšlenkově a tvárně nevyhraněná, těká mezi melodickým, improvizovaným veršem mnohdy s písňovými názvuky a syrovou deklarací. Lyrizuje nejen témata autorova rodného Podorlicka, často v obecné podobě venkovské krajiny nebo šťastného světa dětství, ale i témata literatury a umění, letmé dojmy z cest, politické komentáře a postavy z režimní hagiografie. Tyto konstantní inspirační prameny Bouškovy lyrické tvorby, členěné do sbírek spíše formálně, byly také východiskem jeho pokusu o epičtěji založené pásmové skladby v básnickém triptychu Velký Magellanův oblak a zůstaly nezměněny i v tvorbě z let devadesátých (Slzy svatého Vavřince, Básně k listům z kalendáře).

Karel Boušek zemřel 14. 12. 2003 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz