Dnes uplyne 20 let od úmrtí spisovatele Jaromíra Tomečka

Jaromír Tomeček byl novinářem a prozaikem. Narodil se 30. 9. 1906 v Kroměříži v rodině krejčího. Po maturitě na klasickém gymnáziu v Kroměříži studoval Právnickou fakultu MU v Brně. Po dvou semestrech odešel na tehdejší Podkarpatskou Rus a krátce pracoval jako pomocný úředník v Rákošíně. Od počátku (1927) navštěvoval notářskou školu v Bratislavě a po jejím absolvování od roku 1929 působil na Podkarpatské Rusi jako správní úředník a jako obvodní notář, zprvu v Dercenu, od roku 1930 v Lalově, od roku 1934 byl vedoucím notářem ve Volovém (dnes Mežgorje). V březnu 1939, po vyhlášení protektorátu a záboru Podkarpatské Rusi Maďarskem, se vrátil na Moravu. Zpočátku žil v Kroměříži, od roku 1940 v Brně, kde pracoval jako úředník Zemského úřadu. Roku 1944 byl totálně nasazen jako dělník v brněnské slévárně. Po roce 1945 pracoval na Zemském národním výboru a jako tajemník Zemské kulturní rady. Právnická studia zakončil roku 1946 (JUDr.). Od roku 1948 byl ve Studijním a plánovacím úřadě v Brně redaktorem publikací převážně zaměřených na vztah architektury a životního prostředí (s Františkem Kalivodou a Pravoslavem Hauserem), v letech 1954–62 redaktorem časopisu Host do domu. Poté se věnoval jen literární tvorbě.
Přispíval do periodik: Podkarpatské hlasy (1934 zde debutoval fejetonem Rozhovor), Lidové noviny (1935–43 zde črty, na jejichž základě vznikla kniha Vuí se směje); po roce 1945: Kultura, Nový život, Literární noviny, Plamen, Host do domu, Krásy domova, Tvorba, Věda a život, Lidé a země, Naše rodina, Literární měsíčník, Rovnost, Práce (v obou denících fejetony a črty, jež přešly do knih Kameje, Doteky ticha, Závaží času), Brněnský večerník, Svobodné slovo, Lidová demokracie, Inostrannaja literatura (Moskva) aj.; po roce 1990: ROK, Malovaný kraj, Svobodné slovo, Lidové noviny. Je autorem mnoha předmluv a doslovů a také katalogů výstav. Spolupracoval hojně s Čs. rozhlasem: v letech 1929–39 přispíval povídkami do košického vysílání, od roku 1943 byl častým hostem vzdělávacích i zábavných pořadů. Účastnil se mj. rozhlasových pořadů Sedmilháři (1963), Rukopis na mém stole (1972), Po pěšinách domova (1989). Spolupracoval též s Čs. televizí: podílel se mj. na většině dílů cyklu Lovy beze zbraní (Ostrava, 1962–87, některá vyprávění byla přetištěna ve stejnojmenném výboru, 1976). Je spoluautorem scénářů pořadů Sólo pro… lesy (1978, r. Miroslav Sobota) a Zahrada slunce (1991, r. Rudolf Tesáček), podle jeho předlohy vznikl pořad Vztah krajiny a tvorby (v seriálu Literární klub, 1985, r. Anna Procházková, sc. Přemysl Veverka). Brněnská televize uvedla mj. šest pořadů cyklu Krajina mého srdce (1989, r. Rudolf Tesáček), v němž Tomeček vystupoval jako průvodce a moderátor. Užíval šifer: jt., tom.
Svým obsáhlým dílem se Tomeček řadí k nejvýraznějším autorům české přírodní prózy, na jejímž konstituování jako samostatného žánru se také od poloviny 40. let spolupodílel. Se smyslem pro poezii a potřeby přírody, odborně poučen srovnávací živočišnou psychologií podává ve svých knihách obraz proměn přírody a postihuje její individuální projevy, zvláštnosti fauny a flory.
Do literatury Tomeček vstoupil koncem 30. let časopiseckými fejetony, soustavně se literatuře začal věnovat během okupace, kdy debutoval knihou povídek o zvířatech a přírodních obrázků pro děti Vuí se směje. Divokou karpatskou přírodu zachytil v románovém pásmu Stříbrný lipan a Země zaslíbená, a rovněž v prózách o lidech z Karpat, zachycujících jejich svět se všemi reáliemi, zvyky a archaickými projevy duchovního života (Divní). Po návratu na Moravu se Tomeček postupně sžíval s přírodou často necitlivě kultivovanou (prostředí jihomoravských lužních lesů, Jeseníky, Drahanská vysočina a posléze také příroda městská a příměstská v okolí Brna), což do jeho tvorby vneslo i dilema příroda – civilizace (Neklid) a důraz na ochranu přírody (Admirál na Dyji, Jenom vteřiny). V souborech črt a fejetonů, původně publikovaných časopisecky (Kameje, Doteky ticha, Závaží času, Zastav se na chvíli), i v miniaturách Ve znamení zvěrokruhu se konstituují pro autora příznačné motivické okruhy: projekce noční oblohy a její propojení s mytologií a lidskou kulturou, vzpomínky na dětství a mladost, civilizační stresy kontrastující s životadárností přírody, pokora před tajemstvím jejího znovuobrozování. Relativizuje se pojem času a z prolínání časových perspektiv a principu věčné proměny stále znovu se opakujících přírodních dějů vyrůstá pocit sounáležitosti s řádem přírody jako podmínkou lidské existence (Zelené miserere, Živly a osudy). Tvarově se pak od poloviny 50. let Tomečkova umělecká metoda vyhraňuje v osobitý styl nesyžetové lyricko-reflexivní prózy, jeho díla začínají utvářet volný cyklus prozaických pásem, spojených nejčastěji postavou okouzleného poutníka a pokorného příjemce darů přírody. V jeho promluvách se prolínají subjektivní impresionistické obrázky a reflexivní meditace s prvky alegorizace, vyprávění drobných příhod lidských a zvířecích s popisy autorových toulek a vycházek. Stylotvorné proměny – prolínání epických a lyrických prvků – zasáhly i Tomečkovy baladické romány Mezi dvěma výstřely a Hora hoří, poetický protest proti libovolné manipulaci s přírodou. Maximální kompaktnosti a koncentrovanosti dosáhl autorův styl v básnických črtách Budiž světlo. Románové vyprávění pro mládež (Marko, Zlatá mandragora), situované opět na Zakarpatsko, se přiklání k epickému principu zobrazení, podobně jako povídky pro děti a mládež (Smaragdové stopy, Divotvorné lovy, Když padají hvězdy), v nichž autor uplatnil i dobrodružné prvky.
Jaromír Tomeček zemřel 15. 7. 1997.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz