Dnes uplyne 20 let od úmrtí spisovatelky Jarmily Urbánkové

Jarmila Urbánková – provdaná Galandauerová, básnířka a překladatelka, se narodila 23. 2. 1911 v Horních Vilémovicích.  Otec byl evangelickým farářem, syn Jan Galandauer (* 1936) je historikem. První dvě třídy gymnázia vychodila Urbánková v Třebíči, další v Přerově (maturita 1930). V roce 1935 vystudovala češtinu a angličtinu na FF v Brně, kde žila i následující léta. Po zatčení manžela, komunisty Maxe Galandauera (sňatek 1936, zahynul 1943 v koncentračním táboře Buchenwald), nejprve Urbánková krátce učila na soukromé obchodní škole Josefy Chleborádové v Brně a poté se živila překládáním. V roce 1948 se přestěhovala do Prahy, kde nastoupila do odboru pro kulturní styky angloamerického oddělení ministerstva informací. V letech 1951–1953 zde pracovala v publikačním oddělení, poté byla dva roky redaktorkou Státního nakladatelství dětské knihy, v letech 1955–1957 redaktorkou v Literárních novinách a po jednoleté přestávce pracovala 1959 v Čs. rozhlase (v pořadu Zrcadlo kultury). Od roku 1960 byla spisovatelkou z povolání.

 Debutovala v roce 1927 básní v Obzoru (Přerov), dále publikovala opět většinou básně v periodikách: Lidové noviny, Rozpravy Aventina, České slovo, Listy pro umění a kritiku, Rudé právo, Nový život, Literární noviny, Tvorba a Večerní Praha (v obou počátkem 60. let také recenze poezie), Obrana lidu, Vlasta, Literární měsíčník aj.
V prvních letech tvorby užívala pseudonymů Jurka Baranáková, Marina Kraftová. Užívala šifer: ju, J.U., u, urb., urb, Urb.

 Urbánková knižně debutovala ve 30. letech; již v její druhé básnické sbírce, kterou nejen tématem plynoucího času ovlivnil Josef Hora, se objevuje příznačný rozkyv její melodické poezie mezi dvěma krajními polohami: okouzlením a hořkostí (Větrný čas). Za války psala básně mateřské něhy i úzkosti (Slunečnice) a v motivické jednotě s nimi rovněž pro děti nápadité básně o květinách a rostlinách (Vonička). Souzvuk přírodních dojmů s osobními citovými proměnami a zklidňující harmonizační gesto však charakterizují celou tvorbu Jarmily, především ústřední milostné téma. Tvárnou oproštěnost její poezie do extrému vystupňovaly více méně epické básně z 50. let, do jejichž hrdinek autorka promítala tehdejší politicko-společenský optimismus (K jitřnímu prameni). Objektivizující charakter zůstává vlastní i cestopisným a přírodním motivům v knize sonetů Krůpěje a vrcholí v autorčiných pozdních sbírkách bolestně laděnými portréty starých žen z velkoměstského sídliště (Kotvy a stébla, Ve stínu viklanu). V protikladu k samotě, teskným vzpomínkám a smířenému očekávání smrti se zde vrací opět dětský motiv, tentokrát v podobě lásky k vnoučeti.
Urbánková rovněž překládala verše a prózy z angličtiny, ale také z němčiny a ze slovenštiny (pro děti), za jazykové spolupráce i z dalších jazyků, zejména jihoslovanských.

Jarmila Urbánková zemřela 13. 5. 2000 v Praze. Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz