Dnes uplyne 20 let od úmrtí spisovatelky Růženy Lukášové

Růžena Lukášová – rozená Ledvinková, do roku 1951 užívala jména Kapounová podle svého manžela básníka Karla Kapouna, se narodila 9. 10. 1906 v Olomouci. Její rodiče byli učitelé. Otec se aktivně zasazoval o menšinové školství v poněmčelé severní Moravě a překládal. Lukášová vystudovala učitelský ústav v Olomouci (mat. 1925) a pak do roku 1939 působila na obecných a měšťanských školách na Uherskohradišťsku, Hodonínsku a Břeclavsku: Mařatice, Derfle-Sady, Staré Město (dnes vše součást Uherského Hradiště), Lužice, Hodonín, Moravská Nová Ves. Od roku 1945 žila v Brně a byla zaměstnána jako referentka v sekci estetické výchovy Výzkumného ústavu pedagogického J. A. Komenského (nejprve v oddělení literatury pro mládež, 1951–55 v oddělení dramatickém). Zároveň studovala PF MU v Brně (1946–49, PhDr. 1952 prací Lidová pohádka v socialistické výchově). V letech 1948–49 byla členka dramaturgické rady loutkového divadla Radost. V letech 1955–61 vedla kabinet českého jazyka a dějepisu v Krajském ústavu pro další vzdělávání učitelů (Krajském pedagogickém ústavu) v Brně. Poté se věnovala literatuře.

Fejetony, prózy a recenze publikovala od roku 1933 v Národním osvobození, Lidových novinách, Časopisu čs. knihovníků, po roce 1945 v Rovnosti, Bloku, Listu Sdružení moravských spisovatelů, Novém životě, Za vlast, Besedě venkovské rodiny, Mladé vesnici, Vlastě, Květech, Kultuře, Hostu do domu, Plameni, Literárních novinách, Rudém právu, Práci, Svobodném slově, Zemědělských novinách, Lidové demokracii aj. Odbornými články přispívala do časopisů Komenský, Štěpnice, Pedagogika, Předškolní výchova, Rodina a škola, Věstník Výzkumného ústavu pedagogického J. A. Komenského, Zlatý máj. Je autorkou rozhlasových her Amundsenova tragédie (1937, s Karlem Kapounem), Slepý mistr (1939, s Karlem Kapounem), Hošík u Ježíškova stromečku (1939), Dívčí osada (1939), Osvětlená okna (1939), doprovodného textu k diafilmu O Zlatohlávkovi (1957, s Marií Brančovou) a literárních pásem. V rámci svého působení v pedagogických institucích zpracovala, případně se podílela na zpracování řady pomocných materiálů pro školy (metodické texty, přehledy doporučené četby, bibliografické soupisy). Užívala šifer R. Kap., Rkp.

Prozaická tvorba Růženy Lukášové se těsně přimyká k jejímu působení pedagogickému: ve stavbě příběhu, v pojetí postav a jejich vývoje je výrazně didaktická a návodná. Zvláště v 50. letech autorčina hierarchie etických postojů vychází z ideologizovaných představ o rozložení kladu a záporu ve společnosti (Nová směna, Domov). Apriorismus v řešení konfliktů a stylovou nevýbojnost vyvažuje alespoň zčásti porozumění pro citové zmatky dospívajících a pro zachycení rodinných vztahů, v 60. letech pak i sílící společenskokritický akcent. Od komornějších příběhů z prostředí venkovského (Když jim bylo patnáct, Střecha nad hlavou), školského (Maturanti) a rodinného (Od večera do rána) přecházela Lukášová ve svých posledních knihách k námětům tzv. angažovaným – k osudům žen v československých jednotkách zformovaných za druhé světové války v SSSR (Bylo jim devatenáct) a k životopisu marxistického kritika a estetika Bedřicha Václavka (Jděte mou cestou). Kombinovala přitom beletristické prostředky s prvky dokumentární literatury: s autentickým svědectvím, přímým autorským komentářem, citacemi z dopisů a zápisků apod.

Růžena Lukášová zemřela 6. 9. 1998 v Brně.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz