Dnes uplyne 25 let od úmrtí básníka Ivana Diviše

Ivan Diviš se narodil 18. 9. 1924 v Praze. Studoval zde reálné gymnázium, roku 1941 byl v septimě zatčen gestapem a vězněn v Pečkárně a na Pankráci. Od roku 1942 byl zaměstnán v knihkupectví, koncem války působil jako redaktor nakladatelství V. Petr v Praze. Při zaměstnání složil maturitu a studoval filozofii a estetiku na FF UK. V roce 1949 pracoval krátce jako vedoucí knihkupectví v Liberci, v letech 1949-1953 byl nejprve propagačním redaktorem nakladatelství Svoboda, později korektorem Rudého práva v Praze. V letech 1953-1960 působil jako soustružník v Liberci a v Praze-Kbelích. Poté byl až do roku 1968 redaktorem nakladatelství Mladá fronta, od roku 1969 redaktorem časopisu Sešity pro literaturu a diskusi a téhož roku odešel do emigrace v SRN, kde pracoval v rozhlasové stanici Svobodná Evropa.

První velké Divišovo básnické vzepětí spadá do 60. let, kdy je jeho poezie ovládána snahou nalézt pod drsným povrchem všedního života, často situovaného na velkoměstskou periferii, velikost každodenních lidských gest a činů. Konstantami tu jsou především rodina a domov, v jejichž láskyplné sounáležitosti spatřuje odlesk věčnosti, avšak přesto je – věren svému romantickému básnickému rodokmenu – neustále problematizuje (Morality, Chrlení krve).

Čím obsažnější je básníkova výpověď o skutečnosti, tím silněji zní v poezii tóny zoufalství a absurdity. K jejímu překonání nalézá cestu přiznání se ke Kristu (Sursum) jako k jediné záštitě všech jistot a hodnot. Svůj bytostný obrat nepojmenovává přímo, spíše jím nově vymezuje vztah ke skutečnosti; veškeré utrpení z absurdity světa i smrt získávají funkci hodnototvornou, jíž se prověřují lidské kvality (Thanathea).

Divišův básnický vývoj byl přerušen odchodem do emigrace; vnímal ji jako „trest smrti“, jímž mu byl odňat domov i jazyk. Pocit vykořeněnosti mu po řadu let znemožňoval tvorbu (sbírky Noé vypouští krkavce, Přece jen, Křížatky shrnovaly poezii vzniklou ještě v Čechách) – až do chvíle, kdy došel k poznání, že emigrace je „paradigmatický kříž“, na němž se vykupují viny tragicky rozděleného světa. Po více než desetileté odmlce napsal lyrickoepickou skladbu Beránek na sněhu, apokalyptickou vizi soudobého světa. Prožitek emigrace i vztah k domovu a češství promítl do sbírky Odchod z Čech, jež je sarkasticky nenávistným odsudkem normalizace i vyznáním básníkova sepětí s domovem. Další sbírky (Žalmy, Obrať koně) mají bilanční charakter, jsou výrazem D. životní i umělecké zralosti: shrnuje v nich své celoživotní bloudění mezi láskou a nenávistí, přihlašuje se k holanovské linii české poezie.

V Divišově tvorbě z 90. let (Moje oči musely vidět, Tresty) sílí apelativní agresivita básníkových odsudků skutečnosti přeplněné zlem a absurditou. Mezi odsudkem světa, v němž „nelze dosáhnout štěstí“, a básníkovou křesťanskou vírou vzniká tragické napětí, jímž se vyjevuje střet víry s nevírou, stále přítomný prožitkový horizont této básníkovy tvorby. Obdobný charakter má i jeho epický příběh (Jedna loď), který je básnickým podobenstvím o katastrofickém stavu soudobého světa i člověka. Také v deníkových záznamech a úvahách (Teorie spolehlivosti, Slovem do prostoru) si všímá nejen literární problematiky, ale především hodnotí s nesmiřitelnou kritičností společensko-politickou realitu 20. století.

Ivan Diviš zemřel 7. 4. 1999 v Praze.

Zpracováno podle: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Brána 1995