Dnes uplyne 25 let od úmrtí spisovatele Františka Kožíka

František Kožík – básník, prozaik, autor biografií, dramatik, libretista, autor rozhlasových her, rozhlasový redaktor a překladatel, se narodil 16. 5. 1909 v Uherském Brodě.  Syn soudce. Jeho žena Zdeňka Švabíková (1912–1994, sňatek 1938) byla herečkou, dcera Alena Kožíková (* 1941) je teatroložkou, překladatelkou a divadelní dramaturgyní.
Od roku 1913 žila rodina v Kroměříži. Zde Kožík navštěvoval cvičnou školu při učitelském ústavu (1915–19), poté reálné gymnázium v Uherském Hradišti (1919–25) a v Brně (mat. 1927), kde pak studoval na Právnické fakultě (JUDr. 1931) a FF (1931–33). Zároveň byl od roku 1928 mimořádným posluchačem dramatické konzervatoře (obor režie a dramaturgie abs. 1931). 1931–33 byl soudcovským čekatelem, do 1935 tajemníkem Radiojournalu v Brně, po vojenské prezenční službě pracoval 1937–40 v Čs. rozhlase v Brně a 1941–51 jako rozhlasový dramaturg v Praze. V letech 1951–54 byl Kožík spisovatelem z povolání. 1954–55 uměleckým vedoucím Estrádního jednatelství, 1956–74 dramaturgem Čs. filmu. Zároveň přednášel 1961–63 na Loutkářské fakultě DAMU. Od roku 1975 žil na penzi v Praze. 1936–42 byl členem Literárního uměleckého kruhu Aktivisté. V období mezi válkami hojně cestoval, nejčastěji do francouzské Bretaně (Tváří k západu).

Debutoval 1926 ve Studentském časopise, 1927 publikoval v Ruchu, dále přispíval do periodik: Divadelní list, Moravské noviny (1935–40 zde divadelní referáty), Lidové noviny, České slovo, Národní osvobození, Aktivisté, Právo lidu, Družstevní noviny, Divadlo (1957 zde hra Deburau), Nový život, Lidová demokracie, Literární noviny, Plamen, Rovnost (1976 zde na pokračování Vzpomínky na Brno), Zlatý máj, Pionýrské noviny, Ohníček, Brněnský večerník (1984 zde na pokračování vzpomínky Nejen na brněnské divadlo). Účastnil se rovněž řady sborníků.

Je autorem rozhlasových her: Návrat (1930), Únos (1930); Démon (1931, s Jaroslavem Ježkem), Marcela (1932); Se zavázanýma očima (1932), Odjezd (1932), Na shledanou (1933), Král Paříže (1934), Švanda saxofonista (1934), Láska pro housle, cello a klavír (1934, obě s Bohumírem Poláchem), Cristobal Colón (1934), Zrození opery (1937), První parta (1938, podle Karla Čapka), Boj se smrtí (1938), Il divino Boemo (1938), Ďábelská sonáta (1938), Puškin (1938), Stříbrný vítr (1939, podle Fráni Šrámka), Křížová výprava dětí (1939), Kdo víc tě bude milovat (1939 s Bohumírem Poláchem), Meluzína (1944); Než otevřete Dona Quijota (1947), Jaro národů (1948), Vánoční příběh (1948), Hra o ozvěně (1949), Než smělo přijít jaro (1949), Hejtman Šarovec (1950), Kníže kacířů (1950), Vlak míru (1950), Pařížská komuna (1951), Mikoláš Aleš (1952), Vítězství na Vítkově (1953), V noci se probouzejí (1955), Mánesův orloj (1956), Možná, že ji potkáte (1964), Zahořanský hon (1969, podle Aloise Jiráska), Posel míru (1977), Poslyšte rozsudek (1977).
Napsal scénáře k filmům: Kříž u potoka (1937, r. Miroslav Jareš, sc. + Bohumír Polách a Eva Vrchlická, podle Karolíny Světlé); Lucerna (1938, r. Karel Lamač, sc. + Bohumír Polách a Václav Wasserman, podle Aloise Jiráska); Paličova dcera (1941, r. Vladimír Borský, sc. + Vladimír Borský a Otakar Růžička); Jeden ze štafety (1952, r. Jaroslav Mach, jenž spolupracoval i na scénáři, podle námětu F. K.), Písnička za groš (1953, r. Rudolf Myzet, námět + Olga Horáková, sc. + Rudolf Myzet a Jindřiška Höferová), Na stříbrném zrcadle (1954, r. Jaromír Pleskot, jenž se podílel i na scénáři, podle námětu F. K.), Synové hor (1956, r. Čeněk Duba, jenž se podílel i na scénáři, námět F. K.), Skály a ľudia (1959, r. Ján Lacko, sc. + Jaroslav Hůlek a Ivan Bukovčan, námět F. K. + Jaroslav Hůlek), Tereza (1961, r. Pavel Blumenfeld, sc. + Dušan Klein a Pavel Blumenfeld), Poslední etapa (1962, r. Miroslav Ondráček, sc. + Ota Pavel), Zpívali jsme Arizonu (1964, r. Václav Sklenář, jenž se podílel i na scénáři), Paleta lásky (1976, r. Josef Mach, jenž se podílel i na scénáři, podle námětu F. K.). Napsal scénáře k televizním filmům: Zákon věrných strážců (1961), Případ pro tři (1963), Cristobal Colón (1963, r. Josef Červinka, televiz. zpracování rozhl. hry), Finále (1964), Černá ovce (1967), Dobrou noc poupě, Athosův modrý knoflík (1971), Já zůstanu věrný (1977), Poslední koncert (1980), Had z ráje (1981, r. Evžen Němec), Pod maskou (1985, r. Zdeněk Kubeček), Drahý Bedřichu! (1985, r. Věra Jordánová), Pařížská komuna (1989, r. Ivan Balaďa), Noc královen (1992, r. Pavol Haspra) aj. Podle jeho námětu byl natočen pětidílný televizní seriál Největší z Pierotů (1990, r. Ivan Balaďa, sc. Alex Koenigsmark, Jaroslav Kotouč a Naděžda Krempová).
Užíval pseudonymů: Adam Adam, Jiří Robert, Jiří Žalman, Karel Pokorný, Pavel Trojan, Žalman; šifra: žlm.

V Kožíkově mnohostranné literární tvorbě převažuje zpočátku lyrika. Senzitivním líčením milostných prožitků a zklamání i lyrickou oslavou přírody navazuje Kožík jak v poezii, tak v první prozaické knize především na Antonína Sovu a Fráňu Šrámka. V rozhlasové hře Cristobal Colón, věnované životu Kryštofa Kolumba, se poprvé projevil jeho celoživotní zájem o divadlo spolu s tematickým zaměřením na historii. Kožík je spoluzakladatelem české rozhlasové hry, jíž jako první u nás věnoval také teoretickou práci (Rozhlasové umění). Svět herců tvoří příznačné prostředí jeho divadelních her (Shakespeare, Komediant). Od přelomu 30. a 40. let, v souladu s analogickou tendencí v tehdejší evropské i české próze, se nejvlastnějším Kožíkovým žánrem stal životopisný román, zaměřený převážně na umělecké osobnosti. Mimořádného čtenářského úspěchu dosáhl už jeho první biografický román Největší z Pierotů o francouzském mimovi českého původu Deburauovi, po němž zbeletrizoval ještě poutavější osudy portugalského básníka Luise de Camőes (Básník neumírá). Neúplnost dochovaných životopisných údajů o obou osobnostech umožnila autorovi v romanticky podbarvených příbězích volně rozvinout fantazii a uplatnit smysl pro dramatické efekty, charakterizující už výstavbu jeho her. Pozdější Josef Mánes získává již podobu kroniky, která v rovině životních osudů sleduje jednotlivé etapy malířova díla. Ještě dále k tzv. literatuře faktu se posunují pozdní životopisné romány, čerpané téměř výhradně z Čech a založené na zpracování i citaci dobových dokumentů, korespondence, novinových materiálů a vzpomínek: Po zarostlém chodníčku (o Leoši Janáčkovi), Na křídle větrného mlýna a Neklidné babí léto (o Zdence Braunerové), Fanfáry pro krále (o Eduardu Vojanovi), Věnec vavřínový (o Miroslavu Tyršovi), Jsem vánočnímu stromu podoben (o Rudolfu Těsnohlídkovi) a další. Trvalý zůstává Kožíkův tematický důraz na houževnatost hrdinů, kteří zápasí s nepochopením a nepřízní doby, trvalá je i snaha o čtenářskou poutavost a citové zabarvení těchto prací. Životopisný román Kronika života a vlády Karla IV., krále českého a císaře římského je na přechodu k čistě historické próze, k níž patří především příběh kočovných herců ze středověkých Flander (Blázny živí bůh), a román o vančurovsky robustním hejtmanovi ze 17. století (Hejtman Šarovec, původní název Na dolinách svítá), který autor upravil pro divadlo, rozhlas i operu. (Přepracování, úpravy a zpracování tématu v prozaické, dramatické formě nebo v podobě rozhlasové hry a libreta jsou pro Kožíkův pracovní styl velmi příznačné.) Z bezprostřední minulosti a ze současnosti, k níž se jinak obrací jen ojediněle a spíše v drobných prozaických útvarech (Třikrát se ohlédni), těží jeho prózy pro mládež. Životní téma neumdlévající houževnatosti Kožík rozvíjí v příbězích slavných sportovců, lyžařů, cyklistických a automobilových závodníků, např. běžce Emila Zátopka (Vítěz maratonský). Na sportovních, často autentických motivech bývá založena také Kožíkova ostatní beletrie pro mládež (Vlajka vítězů, Zákon věrných strážců) i prózy spíše o mládeži než pro ni (Akrobatická řada, Normální obraz srdce).

František Kožík zemřel 5. 4. 1997 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz