Jan Křesadlo, vlastním jménem Václav Pinkava, se narodil 9. 12. 1926 v Praze. Od roku 1938 navštěvoval klasické gymnázium v Praze, roku 1942 však byl vyloučen a do roku 1944 studoval na obchodní akademii, poté se učil drogistou. Roku 1945 se vrátil na gymnázium, maturoval roku 1947. Téhož roku začal na FF UK studovat filozofii a anglistiku. Roku 1948 byl prověrkovou komisí ze školy vyloučen a krátce byl pomocným dělníkem na pstruhové farmě v Liběchově u Mělníka. Po dvouleté základní vojenské službě v Domažlicích a Kdyni se opět vrátil na FF UK, kde v letech 1951–1954 studoval psychologii. V době, kdy nemohl navštěvovat střední a vysokou školu, ale i později se zabýval logikou, klasickou filologií a muzikologií, byl zpěvákem a skladatelem církevní chrámové hudby, pod pseud. Ferdinand Lučovický z Lučovic upravoval lidové písně. Pracoval v ambulanci pro sexuální deviace a od roku 1961 na Psychiatrické klinice 2. fakultní nemocnice v Praze. Tituly CSc. (1967) a PhDr. (1968) získal prací Logické modely sexuálních deviací v objektu. Od roku 1968, kdy nastoupil jako hlavní psycholog v nemocnici Severalls Hospital v Colchesteru (Essex), žil ve Velké Británii. Zabýval se rovněž teorií vícehodnotových logických sítí. Roku 1983 odešel do důchodu.
První překlady z latiny uveřejnil v roce 1948 v Praporci (Časopis pro lidovou hudbu duchovní vydávaný Biskupskou konzistoří). Později kromě příspěvků v odborných časopisech otiskoval původní – anglicky psanou – poezii v newyorském časopisu Partisan Review a od poloviny 80. let publikoval v exilových časopisech Západ (Ottawa) a Svědectví (Paříž), po roce 1989 mj. ve Svobodném slovu a Dikobrazu. V příloze časopisu Tvar publikoval 1995 sbírku Instrukce, insinuace a invektivy. – Držitel Ceny Egona Hostovského za rok 1984. – Pseudonymy: J. K. Klement, Jake Rolands.
Křesadlovy romány a novely jsou sarkastickým podobenstvím, postmoderní hyperbolou života evropské a české společnosti. Autor v nich se značnou ironií prolíná a kombinuje groteskní realitu s fikcí, jakož i různorodé stylové roviny: od postupů pokleslé literatury, triviálního děje až po hru s různými jazyky, jazykovými kódy, žánry, stylovými a básnickými formami. V jeho knihách připadá významné místo vypravěči, stylizovaného do role samovládce textu, určujícího libovolně pravidla hry, provokujícího záměrně čtenáře i literární kritiky (resp. veškeré potenciální vykladače textu). Jeho postoj charakterizuje ironická a satirická distance: vůči vlastnímu vyprávění, světu literatury (velice časté jsou intertextové aluze, a to jak na díla vlastní, tak na četná díla české i světové literatury všech období) i aktuální realitě (nejrůznějším mýtům a ideologickým bludům, v nichž podle něho společnost setrvává). Křesadlo těží také ze šíře svého vzdělání, využívá znalosti sexuálních deviací. Erotické, někdy až pornografické motivy jsou u Křesadla velmi časté, autor je však podává jednak s ironickým nadhledem a také, v jisté návaznosti na markýze de Sade, s mravoučným podtextem. Pornografické motivy jsou mu také prostředkem ironického dialogu s jinými literárními tvůrci (stabilní jsou v jeho knihách ironické invektivy proti Milanu Kunderovi), literárními kritiky a jejich výklady Křesadlova psaní, s příznačnou hravostí a ironií se proto uchyluje k psaní takových pasáží např. v azbuce (Kravex5) či dokonce hlaholici (Skrytý život Cypriána Belvy). Mravoučný podtext Křesadlových románů souvisí také s jeho druhým významným inspiračním zdrojem, a tím je náboženská víra, křesťanství, katolicismus, byť příznačně pro Křesadla podané se zpochybňujícím, ambivalentním tónem (Království české a jiné polokatolické povídky, Skrytý život Cypriána Belvy); próza Zuzana a dva starci vznikla jako svérázný autorský přepis starozákonního příběhu o Zuzaně v lázni, obsaženého v knize Daniel.
V románech, v nichž Křesadlo modeluje panoptikální obraz 50. let, se chování sexuálních deviantů stává zrcadlem zvráceností totalitní doby (Mrchopěvci, Zámecký pán aneb Antikuro). S ironickou nadsázkou autor paroduje absurditu ukrytou v lidské psychice rovněž v románu Vara guru, situovaném do období první republiky, i v pitoreskním trojrománu Fuga trium, spojujícím utopii s příběhem dobrodružným a špionážním. Fantaskní, bizarní svět zachycuje s příznačnou libovůlí i v antiutopické sci-fi próze Girgal s psím hrdinou; parodickou perzifláž sci-fi žánru představuje také román Kravex5. Křesadlův kritický postoj proti ustrnulým uměleckým postupům i výkladovým kánonům manifestuje próza Rusticalia, která vznikla jako parodická variace na realistický venkovský román 19. století. V románovém triptychu Obětina spojil žánry veršované parodie gotického románu, fantaskní prózy a kritického pamfletu, namířeného mj. proti výstřelkům českého exilu. Kritický pohled na dění v rodné zemi po listopadu 1989 představil v „mravoučné bajce“ Dům.
Autorovy surrealistické texty shrnuje soubor próz Dvacet snů. Dokladem jazykové i formální virtuozity jsou básně, v nichž Křesadlo naplňoval klasická poetická schémata a kromě češtiny používal i dalších jazyků, včetně jazyka umělého (Sedmihlásek). Programově polemická a antipoetická je naproti tomu sbírka Vertikální spílání, kniha satirických básní s přímým politickým vyzněním.
Jan Křesadlo zemřel 13. 8. 1995 v Colchesteru (Velká Británie).
Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz