Dnes uplyne 25 let od úmrtí spisovatele Jana Martince

Jan Martinec – dramatik, prozaik, autor reportáží, autobiografie a próz pro děti, se narodil 7. 12. 1915 v Praze.  Vlastním jménem Martin Reach. Vyrostl v pražské německo-židovské rodině, jeho otec byl obchodník. Jan Martinec vystudoval německé klasické gymnázium (maturita 1934) a do roku 1937 byl činný jako herec a režisér u německého, pak českého kočovného divadla a pražského divadla Uranie; do roku 1939 působil též v proletářském ochotnickém divadelnictví a v Hnutí českých a německých antifašistických divadelníků. Od října 1937 do okupace ČSR byl vojákem, mj. sloužil ve Vojenské nemocnici v Praze. V říjnu 1939 emigroval tzv. ilegálním transportem na turecké lodi Sakarya do Palestiny, v Tel Avivu byl nejprve devět měsíců dělníkem, v červnu 1940 pak byl internován. V červenci 1942 vstoupil do čs. armády v zahraničí a jako člen Čs. 200. protileteckého pluku na Středním východě a 1. tankové brigády na Západě sloužil v Palestině, Velké Británii, bojoval u Tobruku a Dunquerque v severní Francii (15. 8. 1945 demobilizován). Po návratu do Československa pracoval jako referent pro ochotnické divadlo v Ústřední radě odborů (do roku 1948), jako člen Státní divadelní rady, poradního orgánu ministerstva školství a kultury (1948–1950), a v Ústředí lidové tvořivosti v oboru divadelnictví. V letech 1952–1953 byl zaměstnán v ČKD Sokolovo jako tajemník závodního klubu, poté byl dva roky redaktorem ve Spolku přátel žehu. Od konce roku 1955 působil v Ústředním domě lidové umělecké tvořivosti jako referent pro divadelní školení. V letech 1964–1966 byl dramaturgem v Uměleckém souboru MV ČSSR. Od roku 1966 byl ve svobodném povolání, po těžkém úrazu (1968) v invalidním důchodu.

 V letech 1944–1945 začal Martinec psát reportáže a glosy do exilových a vojenských periodik Čechoslovák, Mladé Československo (obě Londýn) a Naše noviny. Po válce publikoval reportáže, stati, divadelní glosy a povídky mj. v Lidové kultuře, Lidových novinách, My 46, Tvorbě, Kultuře, Kulturní politice, Divadle, Lidové tvořivosti, Ochotnickém divadle, Repertoáru malé scény, Amatérské scéně, Literárních novinách, Rudém právu, Plameni, Nové mysli, Scéně, Literárním měsíčníku; Obrysu-Kmeni (zde v roce 2000 úryvky z memoárů Nejlepší dramatik je život); německy v Sinn und Form (Berlín).
Napsal rozhlasové hry pro mládež Tramp (1963), Nedolíbal (dvoudílná hra, 1970), Poslíček (1975) a Stopařka kamkoli (1988, s Danou Millerovou) a televizní scénář Odhalení jednoho spiknutí (1984, režie Zdeněk Kubeček, scénář + Bedřich Pilný, podle Güntera Wallraffa).
Výjimečně používal pseudonymu Jan Bartol a šifer JM a jm.

Od 50. let Martinec psal divadelní hry zejména s brannou a tzv. politickou tematikou (Střetnutí, Náš přítel Kurt, podle povídky spoluautorky Růženy Rollové); v dalších desetiletích se mj. zabýval morální problematikou soudnictví (dramata Létající tramp a Stopařka kamkoli). Jako divadelní publicista se orientoval především na problematiku estrádního divadla a nových dramatických forem, přičemž prosazoval symbiózu ideologických postulátů a specifičnosti divadelního představení.
O svých zážitcích z exilu a zahraničního vojenského odboje Martinec psal poprvé těsně po válce v časopiseckých reportážích, později toto téma dvakrát zpracoval jako prózy pro mládež (Útěk před žlutou hvězdou, Bloudění v kruhu) a posléze je beletristicky ztvárnil v obšírné, v ich formě napsané, próze Bastard, která byla záhy po svém vydání zakázána. Na základě dobových reálií a faktografických momentek tu Martinec vyslovil své pojetí vztahu jedince a společnosti jako permanentního kontrastu. Se značnou ironií, jazykovou i myšlenkovou expresivitou vylíčil atmosféru předválečné Prahy, svět levicových divadelních ochotníků i vlastní pozdější válečnou anabázi. V posledních kapitolách, které byly autorem z druhého vydání vypuštěny, pak konfrontoval svůj nikdy nenaplněný sociální ideál s realitou poválečných let v Československu.
Martinec se zabýval rovněž sbíráním a adaptacemi židovských anekdot, které jej také inspirovaly ke sbírce anekdotických mikropovídek Potkal Kohn Rabínoviče.

Jan Martinec zemřel 29. 8. 1995 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz