Dnes uplyne 25 let od úmrtí spisovatele Karla Křepelky
admin
Karel Křepelka – básník a literární kritik, se narodil 30. 1. 1946 ve Frýdlantu. Pocházel z úřednické rodiny. Po maturitě na SVVŠ v Brně (1964) studoval tři roky češtinu a dějepis na FF UJEP v Brně. V letech 1967–1969 absolvoval vojenskou službu. V roce 1969 začal studovat teologii na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci, roku 1970 však studia zanechal a do roku 1973 pracoval jako ošetřovatel v brněnské ZOO. Poté vystřídal řadu dělnických profesí (zemědělský a lesní dělník, pracovník v tiskárně apod.). Od roku 1991 byl redaktorem revue Proglas. Žil v Brně. Značný vliv na jeho literární tvorbu mělo přátelství s Bohuslavem Reynkem a Klementem Bochořákem.
Publikoval od roku 1990, zejména v časopisech Akord, Souvislosti, Proglas a Host. V edicích brněnského samizdatu vyšly Křepelkovi básnické sbírky: Rybí hodinky (1977), Zatmění (1979), Podzimní rovnodennost (1983), Hořká sůl (1984), Přílet rorýsů (1984), Snídaně ve dvou (1985), Vdova Dulcinea (1986), Don Job (1987), Insula Sancho (1989) a Čtyřverší (b. d.), přispěl do samizdatového sborníku Moravská čítanka (1984, ed. Iva Kotrlá).
Užíval šifer cv, vc (Host).
Křepelkova výrazně spirituálně orientovaná poezie hledá za věcmi a jevy duchovní rozměr lidské existence ve světě. Pod vlivem Bohuslava Reynka usiluje Křepelka o oproštěný básnický výraz i o formulaci náboženských prožitků bez proklamací a nadbytečné zdobnosti. Četné židovsko-křesťanské motivy jsou v jeho tvorbě aktualizovány jako metafory věčného zápasu dobra se zlem, zatímco mariánské téma symbolizuje odpuštění a křesťanskou lásku. Stálé střetávání básníkovy víry s nevírou světa podněcuje apelativnost Křepelkových veršů i drsnost jeho obraznosti, jejíž expresivita zvýrazňuje drastičnost současného světa.
V první polovině devadesátých let představil Křepelka svou poezii prostřednictvím třech výborů, do nichž byly zařazeny básně vzniklé během minulých desetiletí i texty nové. Úplné znění sbírek, z nichž byly tyto básně vybírány, přinesl až svazek Básnické dílo, vydaný po Křepelkově smrti. Jedinou sbírkou, již Křepelka sestavil ryze z básní napsaných v devadesátých letech, je Nejmenší slunovrat. V ní se zřetelně projevuje vliv druhého významného literárního vzoru, jímž pro Křepelku byl (vedle Reynka) Vladimír Holan. V duchu Holanova charismatického stylu konstruuje Křepelka efektní parodoxy, užívá podobných rétorických a syntaktických prostředků, působivě střídá abstraktní, kontemplativní polohy a konkrétní, věcné obrazy a v neposlední řadě svou výpověď opírá o filozofující reflexi. Holanovsky temná vize světa i osobního údělu je ovšem u Křepelky vyvažována křesťanskou, resp. katolickou vizí spásy.
Jako recenzent a esejista se představil ve výboru Ztracené kuře. V literární kritice se věnoval přednostně moravským křesťansky orientovaným tvůrcům. Křepelkova literárněkritická kritéria byla ovlivněna jeho katolictvím a konzervativním náhledem na umění, originalitu odmítal započítat mezi měřítka hodnoty literárního textu a pojem epigonství pro něj neměl negativní konotace. Na dětského čtenáře se zaměřil v knize Tančící hvězdy, kde převyprávěl pohádky pocházející z mnoha zemí světa.
Karel Křepelka zemřel 13. 4. 1999 v Brně.
Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz
