Dnes uplyne 25 let od úmrtí spisovatele Miroslava Hanuše

Miroslav Hanuš se narodil 15. 5. 1907 v Praze. Otec byl pekařským dělníkem, později úředníkem. Hanuš maturoval v Praze na gymnáziu (1926), dále studoval dějepis a zeměpis na FF UK (1931). Po absolvování vojenské prezenční služby učil nejprve na měšťanských školách na severní Moravě: 1933–35 v Horní Olešné (Hrabišín) u Šumperka, 1936–37 v Šilperku (Štíty) u Zábřeha; pak až do odchodu do důchodu (1968) na středních školách v Chrudimi. V letech 1946–48 jezdil do kladenských dolů na nedělní brigády. Podnikl několik cest do ciziny, kde shromažďoval materiál pro své práce: roku 1947 do Norska (Setkání na pakku), roku 1957 do Holandska a roku 1959 do Maďarska (obě k románu o J. A. Komenském).
Debutoval v roce 1946 v Kytici a Době, dále přispíval do periodik: Lidové noviny, Literární noviny, Svoboda (Kladno), Nový život, Evangelický kalendář, Plamen, Host do domu aj. Podle románu Já – spravedlnost natočil Zbyněk Brynych stejnojmenný film (1967, sc. +Miloš Macourek).
Hanuš je představitelem ideově zaměřené psychologické prózy, v níž se jednotlivé situace spíše než předmětem psychologické analýzy stávají podnětem úvah. Důrazem na problematiku jedincova vnitřního zápasu, nedeterminovaného časovými a společenskými vztahy, odpovídají zejména Hanušovy prózy, vydané během okupace, dobovému básnickému programu „nahého člověka“ (Kamil Bednář). Jejich kolísaví hrdinové bývají určováni spíše svými názory, problémy, neměnnou povahou a často též osudem, než formováni proměnlivými zkušenostmi. První dva Hanušovy romány rozvíjejí – především na ženských postavách – téma milostných vztahů a mravní očisty. Ženy hrají ústřední roli rovněž v životě hrdiny Hanušova čtenářsky nejúspěšnějšího románu Méněcennost, v jehož závěru nezakotvený introvertní lékař dosahuje vnitřního míru útěkem ze společnosti k prostému životu uvnitř evangelické sekty. Na Méněcennost navazuje román Petr a Kristina: lékařův syn jako energický představitel nové generace touží po nápravě společnosti. Skutečnost, že sociální problematika je pro Hanuše především otázkou mravní, demonstruje i pozdější utopicky pojatá Legenda o Tomášovi, ve které je boj za sociální spravedlnost inspirován křesťanskou vírou. Hanuš často využívá detektivních a fantastických prvků, konstruuje příběhy tak, aby hrdinu postavily do vyhraněné krizové situace, a to i v románech o reálných osobnostech. Deník Richarda E. Byrda (z Antarktidy) poskytl věcný podklad k líčení deformujícího vlivu samoty (román Bílá cesta mužů). Hypotézu, jaký by mohl být poválečný osud Adolfa Hitlera, rozvíjí zcela fiktivní román Já – spravedlnost. Román Setkání na pakku (o expedici Roalda Amundsena na pomoc vzducholodi Italia) naopak opouští dokumentární rovinu pouze ve fiktivním závěru. Vyvrcholením historizující linie Hanušovy tvorby je dvoudílný román Osud národa a Poutník v Amsterodamu. S obřadnou archaizující syntaxí a s bohatým využitím autentických výroků autor sleduje druhou polovinu života J. A. Komenského. Zejména první díl se přitom pozvedá nad podrobnou životopisnou kroniku zřetelem k ideové problematice, především ke konfliktu mezi učencovými plány a pokořujícími poměry. Od poloviny 60. let vydává Hanuš (s výjimkou románového pokusu o psychologicky pojatou science fiction Expedice Élauné) kratší prózy. Dvě novely ze studentského prostředí (Jana, Slunce toho rána), historické a utopické povídky spojené mravní problematikou (Čtvrtý rozměr) i povídky o duševně narušených, ale nadprůměrných osobách (Znepokojiví hosté) jsou variacemi na téma vzájemné lidské odkázanosti. V prózách pro mládež nabylo toto konstantní Hanušovo téma podobu kamarádství, zvláště v autobiografických příbězích zpracovávajících zážitky brigádníka mezi havíři (Ze světa zkamenělého slunce).

Miroslav Hanuš zemřel 26. 9. 1995 v Chrudimi.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz