Dnes uplyne 25 let od úmrtí spisovatele Oldřicha Sirovátky

Oldřich Sirovátka – folklorista a editor, se narodil 8. 9. 1925 v Teresvě.  Otec – italský legionář – sloužil na Podkarpatské Rusi jako četnický praporčík; syn Tomáš Sirovátka (* 1950) je docentem sociologie na MU v Brně. – Obecnou školu začal Sirovátka navštěvovat v Oslavanech, kam jeho rodina přesídlila začátkem 30. let. Po maturitě na reálném gymnáziu v Ivančicích (1936–44) pracoval jako hornický pomocník na dole Kukla v Oslavanech. 1945–49 studoval na brněnské FF MU češtinu, filozofii a národopis (PhDr. 1950 prací Rým folklorního verše). Rok byl kulturním redaktorem v brněnské redakci Práce a po vojenské základní službě (1950–51) působil jako učitel na ZŠ v Benešově u Boskovic a poté v Brně-Jundrově. V roce 1953 se stal Sirovátka vědeckým pracovníkem brněnské pobočky Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, kde v 60. letech vedl oddělení slovesné folkloristiky. Roku 1972 byl převeden na brněnské pracoviště Ústavu pro českou a světovou literaturu (1988–90 včleněno do nově zřízeného Ústavu slavistiky ČSAV). V roce 1990 se vrátil do Ústavu pro etnografii a folkloristiku a stal se vedoucím brněnské pobočky. Titul CSc. získal 1959 prací Písně a vyprávění horníků na Rosicku-Oslavansku, DrSc. 1991 prací Srovnávací studie o české lidové slovesnosti. Byl dlouholetým externím učitelem Ústavu evropské etnologie FF brněnské univerzity (od 1953), kde se 1966 habilitoval prací Srovnávací folkloristika a česká lidová slovesnost a 1967 byl jmenován docentem pro obor srovnávací folkloristiky; 1991 mu byl udělen titul profesor. Od roku 1988 vedl semináře folkloristiky také na tamní PdF. Působil ve vědeckých radách řady národopisných institucí a redakčních radách mnoha národopisných časopisů. Byl viceprezidentem komise pro lidovou poezii při Société internationale d’ethnologie et de folklore, dopisujícím členem Verein für Volkskunde, členem mezinárodní komise slovanského folkloru při Mezinárodním komitétu slavistů, vedoucím komise pro lidovou slovesnost Národopisné společnosti československé při ČSAV aj. Přednášel na folkloristických kongresech, konferencích a sympoziích ve většině evropských zemí.

 Publikovat začal básně v časopisech Jitro (od 1940) a Řád (od 1943), poezii uveřejňoval též v třebíčském ilegálním časopisu Vítr (1944–1945) a v tamní strojopisné edici Vysočina vydal sbírku Zpíváno stranou (1944). Pracemi z oblasti národopisu, později i literární vědy, a recenzemi folkloristických publikací i literatury pro děti přispíval do časopisů Naše Valašsko (Vsetín), Vlastivědný věstník moravský, Český lid, Radostná země (Opava), Časopis Matice moravské, Čs. etnografie, Acta ethnographica, Slovenský národopis (Bratislava), Slovácko (Uherské Hradiště), Národopisný věstník československý, Ethnologia Slavica, Národopisné aktuality (Strážnice), Zlatý máj, Česká literatura, Slavia, Slavica Pragensia, Deutsches Jahrbuch für Volkskunde (Berlín), Zeitschrift für Volkskunde (Stuttgart), Jahrbuch für Volksliedforschung (Berlín), Malovaný kraj (Břeclav), Slavistická folkloristika, Národopisná revue (Strážnice) aj., do deníků Rovnost, Brněnský večerník a Lidová demokracie. Spolupracoval s Čs. rozhlasem a Čs. televizí. Napsal řadu předmluv a doslovů i ke knihám a edicím jiných autorů (Kamila Bednáře, Miloslava Bureše, Leontiny Mašínové, Evy Kilianové, Anežky Šulové, Josefa Haise Týneckého aj.). Podílel se úvody k jednotlivým oddílům na edici Karla Vetterla Lidové písně a tance z Valašskokloboucka 1 (1955) a Karla Vetterla a Zdenky Jelínkové Lidové písně a tance z Valašskokloboucka 2 (1960). – Z konference Život a kultura etnických minorit a malých sociálních skupin uspořádané v září 1995 k Sirovátkovým nedožitým 70. narozeninám, vyšel stejnojmenný sborník (1996). – Užíval šifer os a sir.

 Po mallarméovsky laděných verších publikovaných časopisecky vstoupil Sirovátka do literatury seifertovsko-hrubínovsky intonovaným cyklem „básní noci“, prostoupeným atmosférou okupace a války, motivy fronty procházející básníkovým domovem i nadějí prvních poválečných týdnů (Křižovatka). Další ráz Sirovátkovy tvorby určilo jeho profesní zaměření na folkloristiku, v níž se stal mezinárodně uznávaným odborníkem. Věnoval se jednak lidové písni, především baladě (Lidové balady na Slovácku, České lidové balady aj.), jednak všem žánrům folklorní prózy od pohádek a pověstí až po humorky a anekdoty. V některých oblastech – jako je vyprávění ze života nebo hornické písně a vyprávění – byla jeho práce průkopnická. Orientoval se na vědecké edice, přinášející přesné záznamy podání vypravěčů, respektive jejich zachycení sběrateli z 19. století (Moravské pohádky, kritická edice Kuldových Pohádek a pověstí z Rožnovska, doplněná o nevydané zápisy z pozůstalosti, výběr ze zápisů Kuldových následovníků Moravské národní pohádky a pověsti). Zaměřil se však také (někdy ve spolupráci s Evou Kilianovou nebo Martou Šrámkovou) na čtenářské adaptace pohádek (Čarovné ovoce, Jak čerti ukradli lidem smích, Plný pytel pohádek, nonsensové Lhářské pohádky aj.) a pověstí (Byly časy, byly, Poslední permoník, Král moravských vodníků, Brněnské kolo a drak, Živá voda aj.). Další soubory (Čarovná stolička, Běžel z lesa zajíček, Jak čerti ukradli lidem smích aj.) prokládal říkadly, příslovími, pořekadly a úryvky lidových písní. Čerpal přitom převážně ze zdrojů moravských, ale i jinoslovanských (Zlatý cop). Ve způsobu zpracování přihlížel k předpokládanému věku čtenářů. Třebaže užíval především spisovného jazyka, uchovával specifický kolorit nářečních výrazů a obratů a snažil se zachovat také mnohé rysy autentického lidového vypravěčství. Texty různé úrovně přitom stylisticky sjednocoval, aby vytvářely jednotný celek; hledal optimální varianty lidového textu, případně kombinoval motivy z různých variant. I tyto populární publikace doprovázel odbornými doslovy a kritickým aparátem. – V odborných folkloristických studiích Sirovátka dospíval od konkrétních analýz k zásadním teoretickým a metodologickým závěrům. Zaměřil se zvláště na sledování českého folkloru ve vztahu k folkloru ostatních slovanských národů, ale také k německému a vůbec západoevropskému, případně maďarskému a balkánskému (Česká lidová slovesnost a její mezinárodní vztahy, Srovnávací studie o české lidové slovesnosti). V návaznosti na Bedřicha Václavka se zabýval rovněž vztahem folkloru a literatury v přítomnosti; v práci Současná česká literatura a folklor upozornil na širokou škálu forem těchto kontaktů ve všech vrstvách současné literatury i v moderních prostředcích masové komunikace a na většinou zprostředkovaný vztah dnešních spisovatelů k folklorním pramenům při transponování folklorních podnětů do literatury. V knížce Literatura na okraji systematicky zmapoval širokou oblast české konzumní tvorby v jejím druhovém a žánrovém rozpětí, technice i proměnách.

Oldřich Sirovátka zemřel 31. 7. 1992.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře