Dnes uplyne 25 let od úmrtí spisovatelky Heleny Šmahelové

Helena Šmahelová (provdaná Trostová) se narodila 14. 7. 1910 v Řestokách u Chrudimi v rodině mlynáře. Rodina se často stěhovala a posléze zakotvila v Bratislavě, kde Š. žila s otcem i po rozchodu rodičů.  Studovala na tamní reálce, s ukončením nižšího stupně střední školy však studia přerušila a roku 1921 následovala těžce nemocnou matku do Ledče nad Sázavou, kde se vyučila v knihkupectví. Po matčině smrti žila u babičky v Chrudimi, od roku 1931 pracovala jako úřednice chrudimské pobočky Nemocenské pojišťovny a současně se intenzivně věnovala práci v Dělnické ochotnické jednotě. V této době se seznámila s prozaikem a estetikem B. Markalousem, literárním pseudonymem J. John, který pobýval ve Slatiňanech u Chrudimi; pod jeho vlivem začala literárně tvořit a publikovat. 1937-43 byla úřednicí Nemocenské pojišťovny v Praze, poté zaměstnání opustila, přestěhovala se za B. Markalousem do Slatiňan a věnovala se literární tvorbě. 1946 přesídlili do Olomouce, kde složila maturitu na reálném gymnáziu a začala studovat filozofii a psychologii na FF UP. V roce 1952 se provdala za P. Trosta a 1956 se s manželem přestěhovala do Prahy. Od této doby se věnovala pouze literární tvorbě a mj. pečovala o vydávání spisů J. Johna.

Prózy Heleny Šmahelové charakterizuje epické vedení děje a soustředění k vnitřnímu životu protagonistů, k zachycení rozporu mezi jejich ideály a životní realitou. Touha po plném životě je s pokřivenou realizací úmyslů konfrontována již ve dvojici autorčiných románů z první poloviny 40. let: v próze Sedmý den odpočívej i v generačním románu Pelantovi.

Po více než desetiletém odmlčení začala znovu publikovat až v druhé polovině 50. let. Vydala nekonvenčně pojatou novelu Planá růže, růžička šípková, vykreslující zrození „lidové legendy o lásce a smrti“. Především se však začala věnovat tvorbě pro děti a dospívající mládež; rovněž tematicky svou pozornost soustředila k dítěti, k jeho sebeutváření a jeho potřebě citové odezvy i při soudobých proměnách fungování rodiny. Š. prózy hledaly východisko v zobrazení neformálních dětských skupin, které děti sdružují, aniž by popíraly spontánní a přirozený rozvoj osobnosti (Mládí na křídlech, Karlínská číslo 5, Chrabrovka); autorka usilovala také o sondy do nitra dospívajících dívek a o analýzu příčin, které jejich rozvoji brání. Vykreslením složitosti dětské individuality a zpochybněním přínosu řízení kolektivní výchovy a jejího nadřazování výchově rodinné byl román pro dívky Velké trápení. Průhledy do nitra dospívající hrdinky, nucené vyrovnávat se s chvatem moderního rodinného života a najít si vlastní životní opory, přiblížil cyklus próz Magda, Dva týdny prázdnin a Jsem už velká dívka; složitost dívčího dospívání byla i tématem prózy Žárlivost. Obrazem harmonické rodiny je naopak próza Bratr a sestra. Mladším dětem autorka adresovala prózy s hrdinkou Dorou (Dora a medvěd, Kdy přijde Dora?, Dora na cestách), příběhem pro nejmenší je próza Lenka a Bob.

Ženský úhel pohledu je příznačný rovněž pro Š. prózy o dospělých a pro dospělé, vzniklé v 60. a 70. letech (Muž a žena, Sobectví, Dům radostí). Ke kořenům otcova mlynářského rodu, mapovaného rodinnými dokumenty od konce 18. století, autorka sestoupila v rozsáhlé románové trilogii, odkrývající barvitou fresku stále rychleji uplývající doby (Stíny mých otců, Stopy mých otců, Hlasy mých otců). Jako doplnění mozaiky rodové historie i kulturního klimatu 20. století lze chápat práce memoárové (Vzpomínky na Jaromíra Johna, Listy z deníku, Vůně letních jablek) i autobiografický klíčový román Útěk postřeleného zajíce. Z linie tvorby H. Š. se vymyká biografický román Soumrak.

Je autorkou původních rozhlasových her z venkovského prostředí Smuteční hostina a Kůň s krávem aneb Svatba po hanácku. Podle její prózy Velké trápení vznikl stejnojmenný film a televizní inscenace vysílaná 1957 v přímém přenosu pod názvem Tapi. Pro Čs. televizi byla adaptována rovněž próza Muž a žena.

Helena Šmahelová zemřela 5. 11. 1997 v Rakovníku.

Zpracováno podle: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Brána 1998