Dnes uplyne 25 let od úmrtí spisovatelky Libuše Moníkové

Libuše Moníková se narodila 30. 8. 1945 v Praze, kde studovala na SVVŠ (mat. 1963) a anglistiku a germanistiku na FF UK (abs. 1968 diplomovou prací o Brechtově zpracování Shakespearova Coriolana). V roce 1971 se vdala do SRN. V letech 1973–79 učila německou literaturu a komparatistiku na univerzitě v Brémách a na Gesamthochschule v Kasselu. Od roku 1981 byla ve svobodném povolání. Žila ve Frankfurtu nad Mohanem. Obdržela několik evropských prestižních cen – v Německu získala v roce 1987 za román Fasáda Cenu Alfreda Döblina a v roce 1991 cenu Adalberta von Chamisso, v Rakousku jí byla roku 1989 udělena Cena Franze Kafky a posléze získala ještě slovinskou cenu Vilenica ´93. Za zásluhy o literaturu a o česko-německé vztahy jí prezident SRN propůjčil Spolkový kříž a prezident ČR Václav Havel jí v roce 1998 udělil medaili Za zásluhy II. stupně.

Přispívala do německého tisku a dále do Lettre internationale, příležitostně publikovala i v Aspektu (Bratislava), Literárních novinách, Proměnách, Revolver Revue a Tvaru. Jihočeská univerzita uspořádala dvě konference o autorčině díle – první ve spolupráci s Goethovým institutem na zámku Kravsko v březnu 1999 a druhou v Českých Budějovicích v listopadu 2003. Dokumentární film o Libuši Moníkové Scény ze života, literatury a filmu natočila roku 1998 Jana Hádková.

Své prozaické i esejistické práce publikovala Moníková výhradně německy, tematicky i svými postoji však byla úzce spjata s českou literaturou. Debutovala krátkým psychologickým románem Eine Schädigung (Újma), psaným v polovině 70. let a dedikovaným Janu Palachovi. Hlavní hrdinka příběhu odehrávajícího se v přízračném prostředí anonymního města nejmenovaného totalitního státu, jež v mnohém odkazuje k Praze, zjitřeně prožívá dny poté, co byla znásilněna policistou a násilníka v sebeobraně zabila. Počínaje druhou knihou vstupují do autorčiných textů již zcela konkrétní středoevropské, a především české dějiny. Próza s ravelovským názvem Pavana za mrtvou infantku (Pavane für eine verstorbene Infantin) je textem syžetově nejednoznačným, ale zřetelně autobiografickým, do něhož se prolínají i četné literární a historické aluze. Osobní krizi se hlavní hrdinka, docentka německé literatury, pokouší řešit demonstrativním upoutáním na invalidní vozík. O české reálie se opírá román Fasáda (Die Fassade), situovaný na počátek 70. let. Sisyfovské snažení party českých sochařů, restaurujících fasádu zámku Frýdlant v Čechách (reálně Litomyšl) a beroucích tuto práci jako vědomý úděl, je tu metaforou, jejíž vyznění spoluutváří i trauma z okupace 1968 a postupující tzv. normalizace. Pikareskní podoby pak román nabývá v pasážích jejich marného putování na světovou výstavu do Japonska, kam nikdy nedojedou, ale bizarními peripetiemi se přes Sibiř vrací zase domů. Hlavními postavami románu Ledová tříšť (Treibeis) je dvojice českých exulantů z odlišných emigračních vln, padesátiletý muž a čtyřiadvacetiletá dívka. Autorka v příběhu jejich setkání a rozchodu, plném historicky konkrétních dat, vykresluje obtížnost, ba naprostou ztrátu schopnosti komunikovat přes hranice dané odlišnou generační zkušeností i deformacemi obou hrdinů. Poslední próza Verklärte Nacht (Zjasněná noc) je věnována české společnosti po roce 1989; milostný příběh úspěšné vedoucí baletního souboru a jejího německého obdivovatele, rodáka z Jihlavy, provázejí esejistické pasáže, pro něž lze román vnímat též jako kulturně-politický průvodce Prahou. K českým dějinám a především jejich traumatickým otázkám, jako je Mnichov či různé formy kolaborace s mocí, se autorka vrací i ve svém posledním, nedokončeném románu o malíři Jakubu Brandlovi Der Taumel (Závrať). Tématem knihy literárních esejů Schloß, Aleph, Wunschtorte jsou především Franz Kafka a Jorge Luis Borges (česky jako Eseje o Kafkovi). Ve druhé knize esejů Prager Fenster se autorka rovněž zabývá literaturou a svými oblíbenými autory (portréty Mileny Jesenské nebo Ladislava Klímy), vedle toho však rozvíjí i jiná témata: reflektuje české dějiny, komentuje česká národní traumata a česko-německé vztahy.

Libuše Moníková zemřela 12. 1. 1998 v Berlíně.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz