Dnes uplyne 25 let od úmrtí spisovatelky Marie Podešvové

Marie Podešvová –  dívčím jménem Jarušková, se narodila 24. 6. 1901 v Praze. Jejím manželem byl akademický malíř František Podešva (1893–1979), nejstarší dcera Eva Fuková (* 1927) žije v USA, je malířka a umělecká fotografka. – Podešvová vyrůstala v Brně, kde se její otec brzy po jejím narození stal vedoucím administrace Lidových novin (do 1918, dlouholetý starosta brněnského Sokola). V letech 1912–13 navštěvovala v Brně měšťanku, poté první české reálné gymnázium a od roku 1916 pokračovala ve studiích soukromě. 1918–19 absolvovala tři semestry v pařížském Institutu Maintenon, který byl určený cizinkám. V roce 1922 hrála pod pseudonymem Máňa Jensenová v němých filmech Hanse Otto Löwensteina natáčených ve Vídni: Sněhulka a sedm trpaslíků, Sněhová Růženka a Čarovný květ. Po sňatku (1926) žila s manželem zpočátku v Praze, od roku 1938 v Beskydech na Soláni, kde se jejich dům stal místním kulturním centrem. Podnikali spolu i cesty po Evropě a asijském Rusku.

Přispívala do novin a časopisů: Salon, Rozkvět, Zora, Venkov, Červený květ (Ostrava), Lidové noviny, Lidová demokracie, Mateřídouška, Květy, Naše rodina, Výběr, Literární noviny, Ostravský večerník, Literární měsíčník, Tvorba. 1925–37 redigovala revue Salon a 1927–32 obrazový týdeník Rozkvět (oboje vydavatelství Novina). Užívala pseudonymu Marie Jensenová (1926–40 zejména u překladů) a šifry M. J.

Literární tvorbě se Podešvová začala důkladněji věnovat až v druhé polovině 50. let. Její povídky a romány jsou založeny převážně na láskyplném vztahu k Valašsku a vypovídají o autorčině pozorovatelském talentu, smyslu pro místní kolorit a sociálním cítění. Stylistickou a lexikální složku jejích próz charakterizuje užívání valašského dialektu, a to nejen v dialozích, nýbrž i ve vypravěčském pásmu. Schopnost zachytit lokální atmosféru, rázovitost lidových typů a jejich spojitost s přírodou, folklorními zvyky a pověrami se projevila již v prvním vydaném románu, historii chudého pasekářského rodu s ústředním motivem milostného vzplanutí mladičké horalky k lesnímu (Poslední rok). Je příznačná i pro črty a drobné humorné prózy idealizující valašskou rázovitost (U nás na kotárech) či soubory povídek akcentujících vypravěčskou zkratkou krušný úděl žen (Setkání) a starých lidí (Prsten). V kronice Skleněná duha a v pozdějším románu o osudem pronásledované krejčírce Jeden život vykreslila Podešvová proměny Valašska od minulosti, rozkládajících se patriarchálních poměrů, k zidealizované, harmonické socialistické současnosti. Román Kam vede cesta – autorčina skutečná prvotina, vydaná až v 70. letech – rozvíjí příběh osamělé dívky z bohaté rodiny, která po tragickém konci první lásky hledá útěchu mezi asketickou náboženskou sektou. Líčení krás beskydské přírody doprovází rovněž Podešvové knihu pro děti Zuzajda a Jurajda a pohádkové vyprávění o malém chlapci a jeho psíkovi Mišulova kouzelná křída. – Od 70. let Podešvová publikovala též několik knih memoárových, v nichž se vracela k obrazu dětství a rodinného zázemí na Soláni, ale i ke vzpomínkám na přátelství s četnými osobnostmi české kultury a na cesty podnikané s manželem po cizích zemích (Mapy ráje).

Marie Podešvová zemřela 18. 10. 1994 v Rožnově pod Radhoštěm.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz