Dnes uplyne 30 let od úmrtí spisovatelky Františky Pecháčkové

Františka Pecháčková – dívčím jménem Janečková, se narodila 1. 8. 1904 v Pašovicích. Vyrůstala na venkovské samotě s matkou, zpěvačkou lidových písní, a nevlastním otcem, venkovským zedníkem, který jezdil za prací na Ostravsko a do Německa. Když v jejích sedmi letech zemřel, matka se třemi malými dětmi se přestěhovala do Uherského Hradiště, kde Pecháčková vychodila měšťanskou školu a poté byla zaměstnána jako dekorační malířka; půl roku (1926–27) pracovala v tomto oboru v Paříži. V roce 1927 se provdala za úředníka Pavla Pecháčka, usadila se v Praze, věnovala se výchově svých čtyř dětí a literární práci. Navštívila řadu evropských zemí, pro její tvorbu však měl největší význam půlroční pobyt mezi krajany v Texasu a Kalifornii (1966).

Do časopisů přispívala sporadicky (Pražské noviny, Panoráma, Svobodné noviny, Národní politika, Lidové noviny, Vlasta aj.). V Besedě venkovské rodiny vycházel 1957 na pokračování román Proč mlčí živí.

Pro utváření osobité tvorby Františky Pecháčkové měl značný význam kontrast mezi prožitkem útlého dětství na slovácké vesnici (zpětně poeticky zachyceným v dětské knížce z počátku 60. let Sedmikrásný čas) a následným těžkým životem osiřelé rodiny ve městě. Chudobu samu Pecháčková brzy začala chápat idealizovaně jako zdroj mravních hodnot. Touha po kladu a harmonii ji vedla od zobrazení bezbranných obětí sociálního systému a lidské lhostejnosti (vdova a její děti ve zdech necitelného města za války v debutu Jobovy děti, nezaměstnaný pekařský dělník ve Slaměném domě) k postavám silných osobností z lidu, které svou houževnatostí i mravní pevností dokáží – byť za cenu těžkých zápasů a obětí – dát svému životu smysluplnost a důstojnost. Zaujetí prací, přinášející obživu lidem, inspirovalo Pecháčkovou k biografickému románu o Tomáši Baťovi Chléb náš vezdejší…; typy prostých hrdinů však nacházela především v dívkách a ženách, zpravidla nejchudších, nesoucích pokorně svůj úděl. K syntéze realistického pohledu na tvrdý život lidí v horské oblasti a poetické stylizace dospěla v románové baladě o lásce, bídě a mravní odpovědnosti Věrnost, která za druhé světové války dostávala i alegorický smysl. Po 1945 Pecháčková publikovala nejprve psychologický román Údolí Vlčinec (s tématem konfliktu ve svědomí provinilého chalupníka); dobovým šablonám pak podlehla v prózách zachycujících združstevňování vesnice (Zítřek začal včera) nebo častěji moralistně vyjadřujících autorčinu nedůvěru k městskému prostředí (Hříšné město, Přítelkyně). V románové kronice Proč mlčí živí promítla do individuálního osudu manželky bezzemka peripetie půlstoletí společenského života na Kopanicích a dotkla se i křivd počátku 50. let. Ráz jitřivého stesku dostala láska k domovu v románu o životě valašských vystěhovalců v Americe na přelomu století (Vůně chleba). Autorčin vroucí lyrismus, spjatý s obrazným, někdy až dekorativním výrazem čerpajícím z lidové mluvy a nevyhýbajícím se novotvarům, povyšuje v jejích nejlepších pracích všední děje do básnické roviny.

Františka Pecháčková zemřela 19. 1. 1991 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz