Dnes uplyne 30 let od úmrtí spisovatelky Sonji Špálové

Sonja Špálová – básnířka a prozaička, autorka životopisných románů, se narodila 6. 11. 1898 v Ochozu u Brna.  Vlastním jménem Františka (roz. Švehlová). Narodila se v početné rodině textilního dělníka. Poprvé byla provdána (1921) za sochaře Václava Špálu (1887–1924, bratranec malíře Václava Špály, v první světové válce byl štábním kapitánem Československých legií a poté ředitelem Památníku osvobození). V roce 1930 se znovu provdala za Ing. Dr. Josefa Rameše, docenta ČVUT. – Obecnou školu Špálová vychodila v Řícmanicích u Brna, gymnázium studovala ve Štýrském Hradci (Rakousko) a dokončila je na Akademickém gymnáziu v Praze (mat. 1923). Poté několik semestrů studovala medicínu, pracovala jako ošetřovatelka (1924–26) a jako úřednice v advokátní kanceláři. Od 30. let se věnovala pouze literární a výtvarné tvorbě. Patřila k tzv. okruhu „spořilovských“ spisovatelů, přátelské vztahy ji spojovaly zejména s Františkem Křelinou, Josefem Knapem, Zdeňkem Kalistou Josefem Heydukem, v Brně se stýkala s Dominikem Peckou, Václavem Renčem a Václavem Prokůpkem.

Od roku 1920 přispívala do novin a časopisů: Host, Cesta, Eva, Lidové noviny, Pramen, Zvon, Český svět, Módní revue, Rudé právo, Listy, Národní osvobození, Niva, Naše zprávy, Salon a Český dělník. Užívala pseudonymů Al. Insarov, Alexandr Insarov, Alexander Insarov, Saša Insarov.

Debutovala souborem melancholických, melodramatických příběhů Pohádky z čarovné země. Citovou zjemnělostí a exaltovaností výrazu se vyznačují její první básně: sociálními motivy podbarvená sbírka Kamení a křehké i tklivě monotonní verše intimní lyriky soustředěné ve sbírce Černý motýl. Druhá z nich vzbudila pozornost také historickými reminiscencemi a snovými vizemi, rezonujícími s básnickou obrazností poetismu a surrealismu. O elegický rozměr doplnila básnířka svou poetiku ve sbírce věnované památce manžela (Písně mrtvého kapitána). Jako prozaička se Špálová po konvenčně pojatých společenských románech, sentimentálním milostném příběhu z Paříže (Bludiště lásky) a románu s válečnými motivy (Žena bez masky) zaměřila koncem 30. let na okruh čtenářsky přitažlivé prózy biografické, ztvárňující soukromý život význačných osobností. Román Chlapec s harfou je pokusem vykreslit ve fantazijním tvaru, oplývajícím množstvím lyricky laděných scén, dětství a rané mládí Karla Hynka Máchy, jeho vlastenecké uvědomování, první lásky i vstup do světa umění. Závěr Máchova života, jeho kolísání mezi láskou zduchovnělou a tělesnou, naopak zobrazila v lyrizované povídce Kníže básníků. Důraz na citový život protagonistů, který překrývá jejich umělecké a veřejné působení a odsouvá dokumentárnost ve prospěch volné autorčiny fabulace, charakterizuje životopisné romány, jejichž hrdiny jsou Jan Neruda (Černý Honzík) či pět malířů z jediné rodiny (Mánesovi). Největší úspěch Špálová zaznamenala na sklonku 50. let románem o Josefu Myslivečkovi, vyznačujícím se sevřenější kompozicí a důrazem na kulturněhistorický detail (Il divino Boemo). V druhé polovině 40. let se vrátila ke společenskému románu. Řadu osobních prožitků zakomponovala do příběhu nevšední dívky, svazované konvenčním prostředím měšťanské rodiny (Polyxena); ztvárnila rovněž citový život politicky angažované, levicově orientované intelektuální mládeže v období první republiky a okupace (Petruška a soudruzi).

Sonja Špálová zemřela 17. 2. 1994 v Brně.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře