Dnes uplyne 35 let od úmrtí básníka Františka Nechvátala

František Nechvátal se narodil 22. 10. 1905 ve Velkém Újezdě. Jeho otec byl sezonním dělníkem a pracoval jako kameník, dřevorubec a zemědělský nádeník. Nechvátal po maturitě na učitelském ústavu v Olomouci (1924) vstoupil do československé církve. Studium na Husově evangelické fakultě nedokončil a vyučoval československé náboženství na obecných a měšťanských školách, nejprve výpomocně na různých místech, roku 1929 získal definitivu v Prostějově a v letech 1936–1945 vyučoval v Praze. Během druhé světové války se rozešel s křesťanstvím a od roku 1945 byl členem KSČ. Zaměstnán byl na ministerstvu informací a osvěty jako referent odboru pro kulturní styky se zahraničím, v letech 1948–1953 působil jako kulturní přidělenec ve Varšavě a v letech 1959–1962 v Sofii. V letech 1954–1958 byl redaktorem literárního měsíčníku Nový život, 1963–1964 pracovníkem Památníku národního písemnictví. Od roku 1934 byl členem skupiny Blok, kde se seznámil mj. s Bedřichem Václavkem (za války, před jeho odchodem do ilegality, ho ukrýval ve svém pražském bytě a na zbraslavském zámku).

Publikoval v časopisech Lumír, Moderní revue, Kolo, Středisko, Čin, U, Index, Kultura doby, Rozhledy, České slovo, Národní práce, Čteme, Rudé právo, Tvorba, Kritický měsíčník, Nový život, Literární noviny, Literární měsíčník aj.

Nechvátalova početná básnická tvorba je určena pulzováním mezi póly skepse a naděje, mezi náboženskou a sociální vírou a vztahem k rodné zemi. Do literatury vstoupil jako Březinův obdivovatel, jenž v širokodechých verších směřoval „k přístavu Smrti“ a jehož nadějí a jistotou byl Kristus a láska k Bohu (Vichřice). K březinovské dikci však brzy přistoupila sociální tematika (ve sbírce Slunovrat se u něj poprvé objevila postava Vladimira Il’jiče Lenina) a Nechvátal se se svými představami brzké revoluce a neurčitě formulovanou touhou po sociální spravedlnosti přihlásil k pozdnímu Wolkrovi; po stránce formální pak čerpal z poezie Nezvalovy (Oheň a meč, Vedro na paletě). Během války se básník přimknul k rodné Moravě a inspiraci nacházel v národní písni (Mateřské znamení). Pohyboval se mezi smutkem a nadějí a převládaly u něj vize blízké smrti, strastí, opuštěnosti a loučení; opětovně užíval náboženských motivů (Věneček rozmarýny, Vzdechy trávy) i březinovského tónu (Popel a dým). – Brzy po válce (skladbou Říjen věnovanou Leninovi) a v následných letech se Nechvátalova poezie dočasně oprostila od dřívějších bolestí a smutků: básník, „zahleděný do dálky, do komunismu zahrad“, pln radosti opěvoval vůdce socialismu (Slova lásky). V okamžicích vracejícího se smutku se vyznával z lásky k ženě a rodné zemi (Hojivá zřídla), vracel se do dětství, rodného kraje a oslavoval jeho básníky Jiřího Wolkra a Petra Bezruče. Smysl své existence a práce se snažil najít ve spojení s lidmi (Zelená hudba léta). V 60. letech se znovu ponořil do hlubokého pesimismu, jeho čas prchá, život uniká „a smrt se blíží rok co rok“ (Tichý oceán). Po jistém vyrovnání, jehož opět dosahuje vyznáním lásky k ženě, zemi a mateřskému jazyku (Mateřština, Bílá holubice), je na samém sklonku života pozorovatelem uplývajícího času, v němž „smrt jde k nám najisto“, a při vzpomínkách se svěřuje, že se v něm střídaly bolest i veselí (Nesmrtelný život). – Nechvátalovu tvorbu doplňuje poezie pro děti s tematikou venkova a jistot rodiny, a také překlady z ruštiny, polštiny, a zejména ze španělštiny.

František Nechvátal zemřel 10. 9. 1983 v Tanvaldu.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz