Dnes uplyne 35 let od úmrtí básníka Jaroslava Seiferta

Jaroslav Seifert – básník, publicista a překladatel, se narodil 23. 9. 1901 v Praze. Mládí prožil v prostředí dělnického Žižkova, kde jeho otec, vyučený zámečník a aktivní sociální demokrat, mj. obchodoval s obrazy a kde Seifert po obecné škole vychodil šest tříd klasického gymnázia a poté se věnoval žurnalistice. Novinářskou dráhu zahájil roku 1921 v redakci Rudého práva, 1922 v brněnské Rovnosti, 1922-25 byl odpovědným redaktorem satirického časopisu Sršatec a 1927-29 obrázkového týdeníku Reflektor. 1923-27 byl zaměstnán v Komunistickém knihkupectví a nakladatelství. Po svém vyloučení z komunistické strany, kdy s dalšími šesti spisovateli projevil nesouhlas s novým gottwaldovským vedením, krátce řídil divadelní časopis Nová scéna a po dalších epizodních zaměstnáních zakotvil v sociálně demokratickém tisku. Postupně redigoval obrázkový týdeník Pestré květy, kulturní rubriku Ranních novin, za války působil v Národní práci a po válce v odborářských novinách Práce. 1969 byl zvolen předsedou nově ustaveného SČS, který však byl již za rok rozpuštěn pro odmítavý postoj k okupaci země vojsky Varšavské smlouvy.  Původní tvorbu směl zveřejňovat až na konci 70. let, kdy politické kruhy vzhledem k jeho značné popularitě hledaly – ač podepsal Chartu 77 – kompromis vyúsťující v S. příslib, že se jeho jméno již neocitne pod protestními peticemi, což však nedodržoval. Roku 1984 obdržel Nobelovu cenu za literaturu.

Seifert patřil k zakladatelům uměleckého sdružení Devětsil a z jeho pověření redigoval s K. Teigem stejnojmenný sborník. Podílel se na redakci avantgardních časopisů Disk a Pásmo, krátce i brněnského orgánu Literární skupiny Host. Od 30. let těsně spolupracoval s Družstevní prací; redigoval pro ni básnické knižnice Slunovrat a Generace a za války i její časopis Panoráma. Redigoval též Almanach Kmene. Po válce pak v odborářském nakladatelství Práce pořádal edici veršů Klín a řídil umělecký měsíčník Kytice. Vedle periodik, jež redigoval a v nichž pracoval, publikoval v celé řadě časopisů, almanaších a denících.

Seifertova raná proletářská poezie se odvíjela ve znamení poetického naivismu. Inspiraci k němu poskytla soudobá vlna insitního umění (H. Rousseau i domácí výtvarníci), stejně jako prostředí Žižkova s jeho lidovými zábavami, řemeslnými malíři i hospodskými písničkami (Město v slzách, Samá láska). Výsledkem byla poetizace všedních věcí a zintimnění i velkých sociálních témat. Důvěrně blízkými se básníkovi staly jak radosti a požitky, jež skýtá moderní civilizace, tak samotná revoluce přijímaná s plebejskou samozřejmostí. K základním stavebním prvkům těchto veršů patřila hyperbola, která zbavovala naivní představy i silácká gesta jejich přímého významu a tvořila z nich součást autorovy poetizační metody. Plného uplatnění došla tato metoda v následujícím poetismu, v jehož rámci rozvinul hlavně jeho hravý pól. Své básně zakládal na slovních hříčkách, travestiích biblických i literárních citátů, vytvářel anekdoticky vyznívající grafické a obrazové básně a nevyhýbal se ani lyrické anekdotě (Na vlnách TSF). Motivy války minulé i v podobě nové hrozby však záhy vnesly do S. hravosti vážné a natrpklé tóny (Slavík zpívá špatně) a v souvislosti s osobním intimním prožíváním času a probouzející se skepsí k revolučním řešením společenských problémů předznamenaly proměnu jeho poezie (Poštovní holub).

Od 30. let už nezávisle na soudobých literárních proudech vytvářel svou vlastní osobitou poetiku (Jablko z klína, Ruce Venušiny, Jaro, sbohem, Zhasněte světla, Světlem oděná, Kamenný most, Vějíř Boženy Němcové, Přilba hlíny). Tato poetika je příznačná i pro S. verše poválečné, podnícené tvorbou M. Alše (Šel malíř chudě do světa), B. Němcové (Píseň o Viktorce), případně pokoušející se zpřítomnit básníkovo chudě dětství (Maminka).

Obrat v S. poetice, naznačovaný sice už dříve, nejvýrazněji pak v polovině 50. let (Praha), ale plně uskutečněný až v následujícím desetiletí, postihl jak významovou stránku veršů, tak jejich tvar. Trvá v nich sice i nadále zpovědní, vzpomínkový ráz, ale přítomnost reflexe ho posunuje do polohy básnického vážení soudobých, někdy i kriticky viděných projevů života. Jejich tvar zároveň znamená radikální příklon k prozaizujícímu mluvnímu stylu nerýmovaného, stroficky nečleněného verše, směřujícího k verši volnému (Koncert na ostrově, Halleyova kometa, Odlévání zvonů, Morový sloup). Poezie osnovaná na paradoxech a prudkých srážkách kontrastních prvků, světa reálného se snovým, i na protikladech stylistických, se postupně zbavovala postupů a vnějších gest, jež by mohly k sobě poutat pozornost na úkor poznání a myšlenky (Deštník z Piccadilly). V závěrečné sbírce Býti básníkem se k tomu za nových okolností a proměněnými výrazovými prostředky připojila i obnovená harmonizující atmosféra básní.

Jako prozaik se nejdříve představil souborem drobných causerií vracejících se do časů mládí strávených v prostředí rodného Žižkova (Hvězdy nad Rajskou zahradou). Na závěr své tvůrčí dráhy si zavzpomínal na přátele, s nimiž se setkal během svého života, formou beletristicky  stylizovaných, minulost spíše poetizujících než dokumentárně dosvědčujících črtách (Všecky krásy světa).

Jako překladatel – po raném uvedení veršů A. Bloka a děl G. Apollinaira – se projevil až za druhé světové války a po ní, kdy ve spolupráci s orientalisty tlumočil perského básníka Nizámího a Šalamounovu Píseň písní. Časopisecky tiskl překlady P. Verlaina.   

Jaroslav Seifert zemřel 10. 1. 1986 v Praze.

Zpracováno podle: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Brána 1998