Dnes uplyne 35 let od úmrtí básníka Oldřicha Mikuláška

Oldřich Mikulášek patří k nejvýraznějším osobnostem české literatury druhé poloviny 20. století. Přes určité literární vlivy je jeho poezie vyhraněná a nezařaditelná do žádného z dobových proudů a směrů. Spočívá ve svébytné básnické filozofii dialektického světa, prožívaného naplno smysly i intelektem a zprostředkovaného výrazným lyrickým gestem. V autorově díle je možno vysledovat tradici Halasovy meditativní lyriky i projevy blízké civilismu Skupiny 42. Často bývá připomínána také inspirace V. Holanem i jeho blízký vztah k poezii K. H. Máchy.

Oldřich Mikulášek se narodil 26. 5. 1910 v Přerově. Otec pracoval jako lampář na železnici. V Přerově vystudoval měšťanskou školu a dvouletou obchodní školu. Vystřídal řadu příležitostných profesí. Po účasti v neúspěšném pokusu o založení sportovního týdeníku řídil sportovní rubriku přerovského časopisu Obzor. Roku 1937 odešel natrvalo do Brna, kde zpočátku pracoval v redakci Lidových novin. Po válce prošel redakcemi deníku Rovnost, Svobodných novin, později přejmenovaných opět na Lidové noviny, Čs. rozhlasu a Hosta do domu. V 70. letech v důsledku svého politického postoje prakticky nemohl oficiálně publikovat. 

Poezii, fejetony, sloupky, reportáže a publicistické články uveřejňoval od roku 1929 v periodikách Obzor, Lidové noviny, Kritický měsíčník, List Sdružení moravských spisovatelů, Rovnost, Blok, Kvart, Literární noviny, Host do domu, Plamen, Tvorba, Kultura, Kulturní tvorba, Literární listy, Listy Klubu přátel poezie aj. Básnická sbírka Agogh vyšla v samizdatové edici Petlice, je zastoupen v samizdatovém sborníku Zima a v antologii Básníci a samotáři.

Mikuláškova poezie je poezií opojených smyslů, pevná myšlenková stavba však zabraňuje asociativní rozvolněnosti veršů, příznačné pro poetismus. Ten vážněji ovlivnil pouze debut Černý bílý ano ne z počátku 30. let, od nějž se později autor distancoval. Již v následujících sbírkách, publikovaných o bezmála deset let později, jsou použity základní motivy autorova básnického vidění: motivy dechu, srdce, krve a vína, stromu, listu, trávy a další. Melancholické tóny Marného milování nabývají v básníkově vývoji na dramatičnosti. Ve sbírce Podle plotu se poprvé výrazně projevuje motivika města Brna. Vyvrcholením básníkova prvního tvůrčího období je pak sbírka Pulsy, v níž svébytně zachytil rytmus a pohyb vášnivě žité každodennosti.

Verše, prostoupené znepokojivými otázkami o možnostech naplnění vlastní existence, zůstanou trvalou součástí i dalšího básníkova díla. Výjimku tvoří pouze sbírky z 50. let Horoucí zpěvy, Divoké kačeny a skladba Albatros.

Ve sbírkách ze 60. let verše – při zachování všech námětových okruhů – nabývají na meditativnosti, plně se ustaluje nový typický rys autorovy intonace: zámlka, a zejména otázka, málokdy uspokojivě zodpovězená, často několikanásobná a báseň uzavírající. Na přelomu 60. a 70. let pak píše své stěžejní dílo, sbírku Agogh, zjevně inspirovanou V. Holanem a plnou temného smutku a děsu z deformovaného světa. Mikuláškova nevůle participovat na kulturní „normalizaci“ měla za následek desetiletou odmlku ve vydávání. Texty, jež vznikaly v této době, vycházejí v rychlém sledu až na počátku 80. let (Veliké černé ryby a dlouhý bílý chrt, Žebro Adamovo, Sólo pro dva dechy, Čejčí pláč).

Pro Mikuláškovo dílo je charakteristickým útvarem středně dlouhá báseň psaná volným veršem s ojedinělými rýmy, inklinující k syntaktické jednotě souvětí – strofa – báseň. Vedle ní se realizuje také forma hymnického zpěvu a osobitě pojatá básnická miniatura tzv. „minisonetů“.

Oldřich Mikulášek zemřel 13. 7. 1985 v Brně.

Zpracováno podle: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Brána 1998