Emilián Glocar – prozaik, básník a výtvarník, se narodil 11. 7. 1906 v Lukavici. Jeho otec, mlynářský pomocník, padl za první světové války; když v roce 1917 zemřela i matka, žil Glocar u příbuzných ve Zvoli u Zábřehu. Při oslavách 28. října 1918 byl vážně zraněn. Po maturitě na gymnáziu v Zábřebu (1923) ho československá církev poslala na studia pravoslavného bohosloví do Sarajeva. Po pětiletém studiu se vrátil do ČSR, ale z existenčních důvodů se v roce 1929 stal popem v severní Jugoslávii (především v obci Dalj u Osjeku). Náboženského života se účastnil i literárně, též jako redaktor časopisu srbské pravoslavné církve. V roce 1939 byl církví vyslán do USA a v Akronu (stát Ohio) působil jako kněz srbských přistěhovalců. Po více než dvaceti letech odešel pro neshody se srbskými monarchisty do Lublinu u kanadských hranic na faru ruské pravoslavné církve, kde se intenzivně věnoval malířství. Po úspěchu svých prací byl vyzván, aby vyučoval malířství na pobočce marsh-fieldské univerzity v Eau Claire (stát Wisconsin), kam se také přestěhoval. Své obrazy vystavoval v řadě měst USA a 1966 i v Šumperku.
V USA přispíval do Chicagských listů (zde během druhé světové války postupně uveřejnil básnickou sbírku Země hoří). Podepisoval se také Emil Bl. Glocar, Emilián Blažej Glocar a Emil Blažej Glocar.
První Glocarovy prózy (vydané po sbírkách poezie březinovského ražení) zpracovávají autorovy srbské zkušenosti. Mozaikovitě řazené příběhy ze života zapadlé dědiny (Od jara do jara) či mnichů pravoslavného kláštera (Fruška Gora) odhalují v barvitě zachycených zvláštnostech tamního prostředí věčnou souhru lidského utrpení a radosti. Harmonizující a oslavný tón zaznívá zejména v sevřeněji komponovaném obrazu sedláckých, nedogmaticky zbožných mnichů. Rebelie, třetí kniha se srbským námětem, prozradila Glocarův zájem o historii (do pokosovského období se obrátila Lutanja, poslední práce ze srbského prostředí), který později plně potvrdila jeho trilogie Olomoucká romance, Magistr Gabriel, písař olomoucký a Olomoucká elegie, kronika tří generací rodu Glocarů, jež sleduje rostoucí bohatství a moc měšťanstva v 16. století a jejich zápas s biskupstvím. Autorův přitakávající postoj k životu je zde provázen vědomím pomíjivosti šťastných chvil, úspěchů a moci. Svou neasketickou životní vyrovnaností, tím, jak historickou a sociální problematiku důsledně přetváří do individuálních charakterů a ostře viděných konkrétních situací, a konečně péčí o jazykovou ryzost navazuje Glocar ve své trilogii na Vančurovy Obrazy z dějin.
Emilián Glocar zemřel 10. 2. 1985 v Liberty Ville (USA).
Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz