Dnes uplyne 35 let od úmrtí spisovatele Jana Skácela

Jan Skácel – básník z generace, která vstupovala do literatury na sklonku padesátých let, tvůrce sevřených veršů hluboce prožívané lidské skutečnosti, autor epických veršů pro děti a osobitý fejetonista.

Narodil se 7. 2. 1922 ve Vnorovech u Strážnice. Pocházel z učitelské rodiny. Jeho otec Emil Skácel, synovec spisovatele F. Heritesa, napsal řadu pedagogických a publicistických pojednání a pod pseudonymem E. Soryl vydal i sbírku básní Byla vojna, bude?. Bratr Petr Skácel byl malíř a výtvarný pedagog.

Dětství prožil v Poštorné a v Břeclavi, kde také roku 1933 začal studovat reálné gymnázium. Roku 1938 přešel na reálné gymnázium v Brně-Králově Poli. Po maturitě byl uvaděčem v brněnském kině Moderna a od listopadu 1942 byl totálně nasazen jako dělník na stavbách silnic a tunelů v Rakousku. Studia češtiny a ruštiny na brněnské FF a PF nedokončil.

O. Mikulášek jej roku 1948 přivedl do kulturní rubriky Rovnosti, kde pak Skácel pracoval jako redaktor. Po nuceném odchodu byl údržbářem v závodech přesného strojírenství v Brně-Líšni. Od dubna 1953 působil v literárně-dramatickém oddělení brněnské redakce Čs. rozhlasu. V letech 1963-69 byl šéfredaktorem časopisu Host do domu. Po jeho zániku (1970) za tzv. normalizace žil, odsunut na okraj oficiálního literárního oběhu, jako spisovatel z povolání, publikoval však pouze zřídka, knižně nejprve v cizině, doma až v 80. letech.

Debutoval ve Studentském časopise roku 1938. Po válce přispíval verši i publicistikou mj. do periodik Rovnost, Blok, Nový Život, Host do domu, Český jazyk a literatura, Kultura, Plamen, Literární noviny a dalších. Je autorem rozhlasových pásem Old Shatterhand po padesáti letech a Henri Rousseau z Ivančic aj. V samizdatu vydal sbírky Chyba broskví, Deset malých recenzí, Tratidla, Oříšky pro černého papouška, Nepatrné requiem, Talisman, Poezie, Poezie II aj. Přispěl do samizdatových sborníků a antologií. Jazzová sekce vydala fejetony otiskované v letech 1963-70 v Hostu do domu (Malé recenze).

Po studentských a poválečných básnických pokusech publikovaných časopisecky se v druhé polovině 50. let představil zralou knižní prvotinou. Sbírka Kolik příležitostí má růže souzněla s obecnějším dobovým hledáním autenticity a prvotních hodnot ve všednodenním životě a v kulturní tradici. Zároveň však předznamenávala mnohé konstanty básníkovy poetiky: výrazovou úspornost a tvarovou sevřenost, objevnou metaforiku, zachycující atmosféru i obecný rozměr jedinečné situace. Motivy osudové dramatičnosti a tragiky života se také vyhraňují ve sbírkách básní Co zbylo z anděla  Hodina mezi psem a vlkem. Ve sbírkách Smuténka a Metličky se proti volnému verši prosazují tradiční strofické a veršové formy.

Formální a jazyková prostota zůstává vlastností S. poezie i později, kdy v souvislosti se společenskou situací 70. a 80. let a s básníkovým vynuceným mlčením zesilují v jeho verších motivy existenciálních úzkostí. Po formálně pestřejší sbírce návratů a bilancí Dávné proso vydal dvě stovky čtyřverší Naděje s bukovými křídly, v nichž jsou ohlasy moravských písní, reálie z kraje básníkova dětství i z matčiny Vysočiny východiskem ke střetávání tradiční zvykovosti venkova s městskou utilitaritou.

Prosadil se i v publicistice, zejména specifickým útvarem „malých recenzí“, které v 60. letech vznikaly pro Čs. rozhlas a časopis Host do domu.

Etické poselství, slovesná kultura a chápavé přijetí adresáta jako rovnocenného partnera jsou znakem S. tvorby pro děti. Z ní nejvýraznější je sbírka delších básní s epickým jádrem aktualizujícím domácí, orientální, ale také biblické látky (Uspávanky), a dvojice knížek inspirovaná pastely J. Čapka (Kam odešly laně, Proč ten ptáček z větve nespadne).

Jan Skácel zemřel 7. 11. 1989 v Brně.

Zpracováno podle: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Brána 1998