Dnes uplyne 35 let od úmrtí spisovatele Vaška Káni

Vašek Káňa – vlastním jménem Stanislav Řáda – dramatik a prozaik, se narodil 23. 4. 1905 v Kralupech nad Vltavou.  Od začátku užíval pseudonymu, jejž vymyslel Eduard Urx. Byl třetím z devíti dětí deputátního kočího, který padl v prvním roce světové války. První třídu obecné školy navštěvoval v Hostíně u Kralup nad Vltavou, zbývající třídy a dva ročníky měšťanské školy dochodil v Praze. Zde se také začal učit strojním zámečníkem, doučil se v polepšovně v Opatovicích nad Labem. Po roce 1925 následovala doba toulek po Rakousku a Jugoslávii, kde příležitostně pracoval jako zemědělský dělník, elektroinstalatér, rybář a ve svém výučním oboru. Koncem 20. let začal pod vlivem Gorkého bosáckých povídek psát; v listopadu 1930 byl (spolu s Bedřichem Václavkem, Lubomírem Linhartem a Vladem Clementisem) vyslán do Charkova na 2. mezinárodní konferenci proletářských revolučních spisovatelů a stal se dopisovatelem a reportérem komunistického tisku. V průběhu 30. let se uchytil jako brusič v továrně Českomoravská-Kolben-Daněk v Praze, od roku 1945 pracoval jako novinář, naposledy v Literárních novinách (do důchodu odešel v roce 1965). Za tzv. normalizace byl postižen zákazem publikační činnosti.

Od roku 1930 přispíval do časopisu Tramp a do Rudého práva, dále publikoval v Haló novinách, Rudém večerníku, Tvorbě, Národním osvobození, Novém životě, Literárních novinách a Světě práce. Podle hry Parta brusiče Karhana byl natočen film Karhanova parta (1951, r. Zdeněk Hofbauer a Václav Wasserman, sc. Jan Kaplan a Jaroslav Hulák), rozhlasovou úpravu téže hry vysílal Čs. rozhlas (1949). V roce 1997 toto dílo inspirovalo vznik inscenace Marka Pivovara a Radovana Lipuse Rychlé frézy v ND moravskoslezském. Pravděpodobně neuvedena a nepublikována byla hra Deputátníci (b. d., k dispozici v knihovně Divadelního ústavu v Praze).

Na Káňovu vstupu do literatury se společně podílely naléhavé osobní pohnutky (potřeba vypořádat se s traumatem proletářského dětství a jinošství a snaha přispět k nastolení sociální spravedlnosti) a tendence nové vlny proletářské literatury ze začátku 30. let, konkrétně povýšení reportáže na první místo v žánrovém žebříčku a spoléhání na příliv talentů přímo z řad dělnické třídy. Z pětice prvních Káňových knih měla k publicistickému pólu nejblíž reportáž na bázi cestovního deníku Zakarpatsko, ostrá polemika s vládní politikou na Podkarpatské Rusi, k beletristickému pólu pak svazky Somráci a Pasáci, flinkové a tuláci, portréty deklasovaných lidí z pražské periferie; „opožděnými“ reportážemi lze nazvat autobiografické retrospektivy Káňova válečného dětství (Nenávidím) a jinošství prožitého v polepšovně (Dva roky v polepšovně). Právě na tuto linii navázal Káňa po válce jednak přepracováním a románovým dotvořením raných autobiografických prací (Válkou narušení, Kluk z polepšovny), jednak pozorností věnovanou v publicistice i povídkové próze osudům a nápravě mravně narušené mládeže (Cesty do života). Ucelenou kapitolu v Káňově díle tvoří reportáže a divadelní hry ze začátku 50. let, bezprostředně podporující poúnorovou moc svou agitací ve prospěch nového, tzv. socialistického vztahu k práci; z nich se zejména obě výrobní dramata (Parta brusiče Karhana, Patroni bez svatozáře) výrazně podílela na formulaci cílů i prostředků dobové oficiální literatury.

Vašek Káňa zemřel 30. 4. 1985 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz