Dnes uplyne 40 let od úmrtí básníka Viléma Závady

Vilém Závada se narodil 22. 5. 1905 v Hrabové (u Ostravy) v rodině valcíře vítkovických hutí, který padl v květnu 1915 na haličské frontě. Traumatizující fakt otcovy předčasné smrti, tíživý prožitek světové války a vyprahlé prostředí ostravských šachet a hald dlouhodobě profilovaly Závadovu básnickou tvorbu. Obecnou školu vychodil v rodišti, gymnázium, na které byl po zkouškách přijat rovnou do tercie, v Ostravě. Po maturitě odešel do Prahy studovat na FF UK slovanskou filologii, češtinu a francouzštinu. V Praze se brzy seznámil s literárním a uměleckým životem a postupně se sblížil s řadou příslušníků mladé básnické generace, mj. s V. Nezvalem, J. Seifertem, K. Bieblem a F. Halasem. 1927 vstoupil do uměleckého spolku Devětsil. V témže roce absolvoval a získal redaktorské místo v nakladatelství Aventinum. 1933 přešel do nakladatelství Melantrich, 1933-37 redigoval pět ročníků Listů pro umění a kritiku a zprvu též působil v kulturní rubrice novin České slovo a A-Zet. 1937 byl přijat jako výpomocná vědecká síla do Univerzitní, později Státní knihovny; jejím zaměstnancem zůstal až do roku 1960. 1951-53 vedl jako zaměstnanec SČSS oddělení začínajících autorů a od roku 1953 byl současně vedoucím redaktorem poezie v nakladatelství Čs. spisovatel. Od roku 1960 znovu působil ve SČSS, z toho 1960-63 jako jeho tajemník. Do důchodu odešel roku 1965. V letech 1954-76 zastával funkci předsedy Českého literárního fondu.

Publikovat začal v polovině 20. let. Kromě časopisů, které redigoval, přispíval verši, ale též literární publicistikou a překlady do periodik Host, Moravskoslezský deník, Pramen, Kmen, Signál, Lumír, Rozhledy, Literární noviny, Lidové noviny aj. V poválečném období po konec 60. let publikoval v Lidových novinách, Kvartu, Kytici, Rudém právu, Novém životu, Kultuře, Literárních novinách, Plameni, Hostu do domu aj. V 70. letech psal do Rudého práva, Tvorby a Kmene, Literárního měsíčníku aj.

Závadova výrazná prvotina Panychida byla vydána v době vrcholícího poetismu, jeho smyslových senzací a životního optimismu. Básník v ní sice čerpal z některých postupů tohoto směru, poetistickou obraznost a asociační polytematismus však přehodnotil k vyjádření zcela odlišného životního postoje a přístupu ke světu. Místo víry v „krásu všech věcí“ nalezl jejich odpudivost, místo pěnivosti života jeho tíži a tragiku: svět mu již není barvitým lunaparkem, nýbrž v něm převažují trýznivé konflikty a surovost. Závadovu skepsi, deziluzi, pocity životní osamělosti a společenské nezakotvenosti provázel přerývaný, nemelodický verš plný otázek a zámlk, abstraktně symbolizující metaforika a sílící eticky reflexivní složka. Tento tragický pocit a pesimismus se vystupňoval ve sbírce Siréna a přerostl až ve zhnusení životem a v barokně křečovitou apokalyptickou vizi rozkladu a zmaru světa.

Výrazný obrat v Závadově poetice přineslo ohrožení národní samostatnosti v druhé polovině 30. let. Ve sbírce Cesta pěšky opustil výrazově složitý naturalistický styl a začal hledat hodnoty, které dokáží vzdorovat životní marnosti a lidské osamělosti. Nalezl je ve všední dřině lidí a jejich přirozené solidaritě, a také v úzkém sepětí s rodným Ostravskem. Návratem k výchozím tragickým pocitům a postojům a k poezii abstraktně symbolizující je sbírka Hradní věž. S problémem duchovní krize člověka, zasaženého v hloubi nitra hrůzami války a běsnícím fašismem, se vyrovnával v bezprostředně poválečně sbírce Povstání z mrtvých. Ve dvojici sbírek z první poloviny 50. let (Město světla, Polní kvítí) se projevil – a schematismus, rétoričnost a didaktickou přímočarost do Závadových veršů vnesl – silný vliv poúnorových požadavků na socialisticky orientovanou tvorbu. Zjevným pokusem o vymanění z tohoto vlivu byla jednak autorova poezie pro děti, jednak na počátku následujícího desetiletí vydaná kniha osobní rekapitulace Jeden život. V ní opět zniternil svůj básnický projev a obrátil se k zásadnějším otázkám lidské existence i k metaforickému bohatství svých tvůrčích počátků. Tento krok mu otevřel cestu ke sbírce Na prahu, vrcholné knize jeho poválečné tvorby, přinášející filozofující, nelítostnou až drásavou bilanci člověka stojícího před branami smrti. Do polohy umírněného optimismu a smírného vyrovnání se se životem naproti tomu vyústila třetí ze Závadových bilančních sbírek Životě, díky.

Tvůrčí profil autora podstatně dokresluje pozdní výbor ze studií, portrétů, úvah o literatuře a vzpomínek Krajina a lidé mého srdce.

Vilém Závada zemřel 30. 11. 1982 v Praze.

Zpracováno podle: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Brána 1998