Dnes uplyne 40 let od úmrtí básníka Vladimíra Holana

Vladimír Holan byl jedním z čelných představitelů moderní české poezie, reflexivní básník lidského nitra i velkých dějinných události, autor výlučných lyrických básní i epických  příběhů, významný překladatel světové poezie.

Pocházel z úřednické rodiny. V šesti letech se s rodiči přestěhoval z Prahy, kde se 16. 9. 1905 narodil, do Podolí u Bělé pod Bezdězem. Od roku 1919 žil opět v Praze. Studoval gymnázium a od roku 1927 byl úředníkem Penzijního ústavu. V roce 1935 odešel ze zdravotních důvodů do penze.

Přispíval do novin a časopisů: Oheň, Studentský časopis, Cesta, Rudé právo, Lidové noviny, Lumír, Listy pro umění a kritiku, Rozhledy pro literaturu a umění, Kvart, Právo lidu, Svobodné noviny, Kulturní politika, Tvorba, Lidová demokracie, Host do domu, Literární noviny, Květy, Knižní kultura aj.

Holanovo básnické dílo představuje jednu největších a nejsložitějších hodnot české poezie 20. století. V jeho básnickém debutu, sbírce Blouznivý vějíř, jsou zřetelné prvky poetismu, velmi brzy si však uvědomil rozporuplnost a problematičnost skutečnosti, jejíž podstatu chtěl vyslovit. To jej podnítilo k hledání nových výrazových prostředků. V průběhu 30. let tvořil intelektuálně náročnou, hermetickou poezii (Triumf smrti, Vanutí, Oblouk, Kameni, přicházíš…), která svou mnohovýznamovou platnost skrývá do obrazně bohaté řeči plné paradoxů, významových zvratů, ale i jazykových deformací a neologismů. Postupně se tak konstituuje autorův zcela svébytný básnický svět, plný dramatického napětí.

Nástup fašismu v druhé polovině 30. let a následná československá tragédie znamenaly zásadní obrat v Holanově tvorbě. Jeho poezie se výrazně společensky aktivizovala, Holan píše útočně emocionální a až pamfleticky zahrocené verše proti viníkům této tragédie (po válce vydaný soubor Havraním brkem). Společensko-politickou realitu doby vnímal básník jako součást celosvětového dramatu, v němž se odvěké zlo personifikovalo do podoby nacismu. Třebaže i v těchto verších zůstává básníkem výrazné a jazykově experimentující obraznosti (Zahřmotí), vzrůstající kontakt s dějinnou realitou oprostil a zcivilnil jeho básnický výraz. Dokládají to jeho poválečné básnické knížky (Dík Sovětskému svazu, Panychida, Tobě), zejména pak básnická kniha Rudoarmějci, v níž Holanova výrazová oproštěnost a civilnost dosáhla vrcholu.

Silný epický prvek vstoupil do Holanovy poezie ještě za války, kdy vznikají první „básně-příběhy“, inspirované konkrétními osudy (Terezka Planetová) a koncipované jako symbolická podobenství obecného lidského údělu. Holanova epická tvorba dosáhla vrcholu v Příbězích a  v Noci s Hamletem: zejména tato skladba představuje jakousi sumu názorů na člověka, svět i smysl umělecké tvorby. Tradiční lyriku, kterou Holan psal paralelně s epikou, shrnul do několika básnických sbírek (Bez názvu, Na postupu, Trialog, Bolest). Trvalým znakem veškeré Holanovy tvorby je reflexivnost, bezmála vše v jeho lyrice usiluje o přesah z jevové roviny do oblasti filozofické.

Poslední knihy veršů (Na sotnách, Asklépiovi kohouta, Předposlední, Sbohem?) představují básníkovu závěrečnou vývojovou etapu a tvoří jeden myšlenkový a tvárný celek. Jsou jakýmsi básnickým deníkem, v němž se Holan téměř zřekl metafory a svůj výraz oprostil až k lapidární gnómičnosti.

Pro hlubší pochopení Holanovy tvorby mají zásadní význam také jeho originálně pojaté prozaické texty: Kolury, Torzo, Lemuria a Hadry, kosti, kůže. Její podstatnou součástí jsou i jeho překlady. (Zejména básnická tvorba R. M. Rilkeho, Ch. Baudelaira, G. De Góngory, Ch. Vildraca, J. de Lafontaina, N. Lenaua a A. Mickiewicze.)

Vladimír Holan zemřel 31. 3. 1980.

Zpracováno podle: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Brána 1995