Dnes uplyne 40 let od úmrtí spisovatele Dominika Pecky

Dominik Pecka – prozaik, esejista, filozof a teolog, se narodil 4. 8. 1895 v Čejkovicích  v rodině bednáře a chalupníka. Studoval na gymnáziu v Kyjově (1906–1907) a v biskupském semináři v Brně (1907–1912). Po maturitě na brněnském klasickém gymnáziu (1914) vstoupil do tamního kněžského semináře, kde byl v roce 1918 vysvěcen na kněze. Působil pak jako kaplan v řadě jihomoravských farností (Tuřany u Brna, Loděnice, Troubsko, Zábrdovice aj.). Roku 1926 se stal profesorem náboženství na gymnáziu v Jihlavě. Od roku 1919 byl členem Družiny literární a umělecké, organizoval též letní tábory katolické mládeže a akademické týdny na Svatém Kopečku. Hojně cestoval, zejména do Itálie (1926, 1927, 1937, 1938), která se stala dějištěm řady jeho próz (Assunta, Světla na moři, Neviditelný prsten). Po zrušení jihlavského gymnázia (1941) Pecka přešel na gymnázium v Brně-Králově Poli; po osvobození rok vyučoval opět v Jihlavě, v letech 1946–1953 na gymnáziu v Brně-Husovicích. V roce 1949 byl biskupským ordinariátem ustanoven docentem sociologie v Teologickém ústavu v Brně. V květnu 1954 – po návratu z dlouhodobějšího léčení v Karlových Varech a Žernůvce u Tišnova – byl zatčen a v politickém procesu odsouzen na dva a půl roku odnětí svobody (Pankrác, Valdice). Po propuštění na amnestii v květnu 1955 se Pecka vrátil do Brna a působil jako zpovědník Kongregace milosrdných sester III. řádu sv. Františka. V roce 1958 byl však znovu zatčen a pro „maření dozoru nad církvemi“ odsouzen na čtrnáct měsíců vězení (Mírov). Po propuštění v únoru 1960 se uchýlil do brněnského kapucínského kláštera. V roce 1969 byl Pecka částečně rehabilitován; téhož roku mu Cyrilometodějská teologická fakulta udělila čestný doktorát (promoční řeč otištěna mj. v Akordu 1990, č. 5). Od roku 1980 žil v kněžském útulku v Moravci.

Nerozsáhlou, meditativně laděnou básnickou tvorbou, později však především estetickými a filozofickými studiemi, knižními recenzemi, prózou a články na pedagogická témata přispíval od 1916 do periodik Muzeum (1917–1918 též redigoval), Archa, Jitro (1932–1942, též redigoval), Život, Akord, Na hlubinu, Vychovatelské listy, Filozofická revue, Výhledy, Lidové noviny aj.; po 1945 do Úsvitu (1946–1948 též redigoval), Vyšehradu aj. V 60. letech publikoval zejména v Obrodě (1969 zde na pokračování Úvod do filozofie). 1936–1942 řídil v edici Akord řadu Duchovní orientace (vydával Moravan, spolek katolických akademiků v Brně). Ve 30. a 40. letech řídil též knižnici časopisu Jitro, 1968–1970 v nakladatelství Vyšehrad edici Orientace. Rané verše publikoval pod pseudonymem Eduard Slávek, dále užíval šifer -a, A. P., Dom. P. aj.

Peckovy romány a povídky (nejvýznamnější jsou zařazeny do komponovaného souboru Člověčenství naše) charakterizuje vzájemné prostupování rámcového příběhu a četných reflexivních pasáží, psychologizujících črt aj., především však výrazná didaktická tendence až tezovitost. Umění Pecka totiž chápal jen jako ilustrativní prostředek na cestě k plnohodnotnému prožitku života, důsledně nahlíženého z perspektivy křesťanské víry. Proto jsou v jeho příbězích vystaveny např. postavy mladých kněží dramatickému rozhodování mezi Bohem a světem, vírou a skepsí. Přísně analyzují svůj život, postupně se oprošťují od světských svodů, aby se posléze plně oddaly vznícené lásce k Bohu, založené na pokorné službě bližním (romány Matka Boží v Trní, Světla na moři). Podobně v románu Assunta vyložil prozaik smysl oběti křesťana na osudu hrdinky, která na základě tragické osobní zkušenosti volí jako jediné možné vyústění života cestu k Bohu. V prózách ze studentského prostředí (Jarní sonáta, Kamarádka) uplatnil Pecka zkušenost vychovatele a na základě detailních psychologických sond zachytil křehký milostný vztah dvou mladých lidí, jejich touhu po mravní čistotě. Nebránil se však ani kritice měšťáckého způsobu života soudobé společnosti, zraňujícího mladého člověka a jeho ideály.
Nejosobitější slovesné vyjádření Pecka nalezl v eseji a aforismu. Prezentoval-li tímto způsobem své letité zkušenosti pedagoga (Ze zápisníku starého profesora, Umění stárnouti za školou, Starý profesor se hlásí o slovo), postoj teologa, hlásícího se k hnutí katolické náboženské obnovy (Svatí a lidé, Umění žít, Moderní člověk a křesťanství), nebo filozofující úvahy (Smysl člověka, Člověk a dějiny), všude uplatnil schopnost ponoru do problematiky života, smysl pro básnickou metaforu, ale i pro strohou satirickou črtu. Bránil se vyhraněnému – jak materialistickému, tak spiritualistickému – pohledu na svět a upřednostňoval naopak otevřenost vůči různorodým problémům každodenního fyzického a duchovního života člověka, který chápal jako nedělitelný celek. Inspirovány zejména Berďajevovým a Heideggerovým myšlením, které Pecka jako jeden z prvních interpretů představil českým čtenářům, vykrystalizovaly posléze jeho úvahy o lidském životě do rozsáhlé syntetické filozofické práce Člověk, metodologicky založené na principech filozofické antropologie, jejímž se Pecka stal v Čechách zakladatelem.
Jako svébytné dílo tzv. vězeňské literatury vystupuje Peckova kniha Z deníku marnosti, námětově čerpající z autorova několikaletého věznění; určuje ji vstřícnost, s níž vypravěč navzdory vlastnímu utrpení přistupuje k životům spoluvězňů, stejně jako závěrečné poselství naděje a lásky.

Dominik Pecka zemřel 1. 5. 1981 v Moravci.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz