Dnes uplyne 40 let od úmrtí spisovatele Edvarda Valenty

Edvard Valenta – prozaik a novinář, se narodil 22. 1. 1901 v Prostějově.  Jeho otec, zubní lékař, a později i matka zemřeli ve Valentově předškolním věku; žil pak v rodině svého strýce Františka Kováříka, majitele prostějovské továrny na hospodářské stroje (předobrazu ředitele Kameníka v románu Jdi za zeleným světlem). Jeho pražským strýcem byl spisovatel a překladatel Hanuš Jelínek (1878–1944). – Valenta maturoval na reálce v Prostějově (1918) a v témže roce redigoval s Jiřím Wolkrem 2. ročník časopisu Sborník českého studentstva na Moravě a ve Slezsku (s tit. Sborník českého studentstva). Začal studovat na brněnské technice strojní inženýrství, 1920 však školu i rodinu strýce (který se právě stal ministrem veřejných prací v Černého úřednické vládě) opustil. Zůstal v Brně a po několika příležitostných zaměstnáních nastoupil jako stenograf do brněnské redakce Lidových novin. Později působil v jejich olomoucké (1923–26) a poté v pražské pobočce, od roku 1929 opět v Brně, postupně jako redaktor denních zpráv, soudničkář, sloupkař, reportér, činoherní kritik a nakonec jako vedoucí redaktor kulturní a literární části a politický úvodníkář. V letech 1936–37 na podnět a za finanční podpory Jana Bati cestoval šest měsíců jako reportér po USA, Kanadě, ostrovech Západní Indie, Britské a Holandské Guyaně a Madeiře; v roce 1939 provázel J. Baťu během jeho cesty po USA. V roce 1940 byla Valentovi zakázána novinářská činnost; žil jako spisovatel z povolání nejprve v Praze a od roku 1942 ve Voznici u Dobříše. Po válce byl redaktorem Svobodných novin, odpovědným redaktorem týdeníku Dnešek a Knihovny Svobodných novin. V únoru 1948 musel zaměstnání opustit, koncem roku byl jako přítel Ferdinanda Peroutky zatčen a půl roku vězněn. Po propuštění se živil psaním komentářů ke krátkým filmům, v 50. letech získal stipendium Literárního fondu a žil opět jako spisovatel z povolání. Od mládí trpěl silnou nespavostí a dlouhou dobu Ménierovou chorobou, která nakonec vedla k hluchotě.

Debutoval roku 1917 básněmi pod šifrou M. v přerovském časopise Sborník českého studentstva na Moravě a ve Slezsku, dále publikoval především v listech, v nichž byl redaktorem, zejména v Lidových novinách (1930 zde na pokrač. vzpomínky Jana Welzla Hrdinové severního moře v adaptaci Valenty a Bedřicha Golombka, bez uvedení jejich jmen) a v periodikách Moravská orlice, Lumír, Niva, Topičův sborník, Národní osvobození aj. V samizdatu vyšly jeho vzpomínky Žil jsem s miliardářem (Petlice 1977) a román z pozůstalosti Žít ještě jednou (Petlice 1981). V 30. letech Valenta spolupracoval (také jako překladatel z němčiny) s brněnským rozhlasem, pro pražský rozhlas napsal hry Z Nového světa (1963), Ukradený vynález (1964), Včera, jednou, tenkrát… (1964) a v 60. letech i další pořady. Je autorem televizní hry Corrida (1963, r. Jaroslav Novotný). Podle románu Jdi za zeleným světlem napsal Rudolf Žák stejnojmennou televizní hru (1968, r. Pavel Blumenfeld) a Karel Kříž a Vlasta Gallerová divadelní hru (1986). Podle povídky Tvůrčí tajemství (ze souboru Kouty srdce a světa) vznikl stejnojmenný literární scénář (1946, sc. Josef Neuberg a František Vlček), film nebyl realizován. Chybně je Valenta uveden jako autor causerie o Tomáši Baťovi Tajemný Zlíňan (1935). Užíval pseudonymů a šifer: Bedřich Polan, Emil Krejčí, James Walsh, Jan Snášel, Jiří Svěrák, R. M. Procházka, Václav Veřmiřovský; E. V., ev., L. M.

Zaujetí všedními jevy a situacemi, patrné již v raných básnických pokusech, Valenta později prohloubil ve smysl pro výmluvnost detailu a v zájem o duševní život prostých, na pohled všedních lidí. Jeho první prózy ze 30. let jsou úzce spjaty s novinářskou profesí: společně s redakčním kolegou Bedřichem Golombkem zpracoval vzpomínky polárního lovce, obchodníka a dobrodruha J. Welzla. Beletrističtější podobu mají Ledové povídky, věrně reprodukující osobitý jazykový projev moravského kosmopolity. Stylem blízkým Karlu Čapkovi jsou psány Valentovy cestopisy (Světem pro nic za nic, Nejkrásnější země) a do téhož kontextu patří pozdní vzpomínková reportáž o pobytu Jana Bati v USA (Žil jsem s miliardářem). Z americké tematiky však těžila už řada povídek, psaných původně pro Lidové noviny a soustředěných do autorovy první prozaické knihy Lidé, které jsem potkal cestou a zčásti i do souboru Kouty srdce a světa. V duchaplné, sevřené formě v nich Valenta vykresluje činorodost a neformálnost a s ironickým odstupem i obchodního ducha Američanů. Ostatní povídky druhého souboru čerpají ze života domácího; překvapivé pointy příběhů navenek banálních získávají hlubší, téměř osudový smysl většinou deziluzivního charakteru. Neúspěšné africké výpravě cestovatele Emila Holuba věnoval Valenta po pečlivém faktografickém studiu román Druhé housle, vykreslující z perspektivy jednoho z pomocníků nezměrné útrapy při putování. Román Kvas, vydaný po válce, provází houževnatého chudého chlapce z moravské vesnice až do chvíle, kdy založil velkou dílnu na výrobu bot. Jeho osud však tvoří jen jeden z řady příběhů dalších vesničanů, sledovaných vždy ve vnitřním monologu každého z nich. Počínající společenský a hospodářský rozmach konce minulého století tak tvoří rámec několika životních osudů, v nichž se uplatnilo nyní už vyhraněné autorovo psychologické zaměření. V polovině 50. let vzbudil Valenta polemickou pozornost rozsáhlým románem Jdi za zeleným světlem, první českou prózou, která se vymkla tehdejším ideologicko-uměleckým normám. Jeho – zčásti autobiografickým – hrdinou je racionální intelektuál, jenž se za protektorátu přestěhoval na venkovskou samotu a zde se navzdory své nespontánnosti sbližuje s rostoucím okruhem výrazně profilovaných typů a zároveň je vtahován do stále nebezpečnějších protiokupačních aktivit. Jádro románu tvoří hrdinovy reflexe, v nichž s citem pro jemná duševní hnutí a zároveň s chladným odstupem rozpitvává a sebekriticky hodnotí každý svůj krok. Román zachycuje období okupace v mnoha konkrétních jevech, ale reflektuje ho z natolik obecného hlediska, že se nadlouho stal jediným publikovaným dílem, které se podstatně a s úzkostlivým smyslem pro čest vyrovnávalo s otázkami života v nesvobodě, naléhavými i v době jeho vzniku. Neúnavně reflektujícího intelektuála mají za hlavního hrdinu i poslední dvě Valentovy prózy. Autorův náhled, že „jsme si podobni… koutečky, kam nikoho nepouštíme“, se nejzjevněji projevil v novele Trám, kulminující v důvěrném sblížení spisovatele s mnohem mladším truhlářem během celonočního přenášení těžkého břemena. V posmrtně vydaném románu Žít ještě jednou vypráví úspěšný violoncellista o své lásce a šťastném manželství (v němž ovšem nechybělo poúnorové věznění a několik následných let bídy), ale i o novém milostném vzplanutí za počínajícího stáří. Hlavní dějovou roli tu hraje komplikovaný případ trojnásobné vraždy. Valenta je ostatně také autorem detektivního, opět psychologicky pojatého románu Dlouhán v okně a kriminální motivy se objevují také v jeho dalších prózách. – Smysl pro poutavost dobrodružného charakteru uplatnil Valenta v tvorbě pro mládež, ať už v prázdninovém příběhu o pátrání po domnělém pokladu (Srdce a poklad), či v dalším převyprávění příhod Jana Welzla (Strýček Eskymák).

Edvard Valenta zemřel 21. 8. 1978 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře