Dnes uplyne 40 let od úmrtí spisovatele Jindřicha Spáčila

Jindřich Spáčil se narodil 24. 5. 1899 v Kvasicích.  Byl synem hajného, později komorníka a správce na zámku v Kvasicích. Po ukončení měšťanské školy v Tlumačově studoval Spáčil od roku 1913 na učitelském ústavě v Praze; začátkem roku 1917 byl povolán do rakouské armády a zúčastnil se bojů na italské, ruské a posléze francouzské frontě. Po maturitě (1919) učil na národních školách v Kvasicích (1919–24), Střížovicích, Lednici a Hulíně (1925–28). Od roku 1928 působil v Kroměříži, nejprve jako odborný učitel dějepisu a češtiny na Odborné škole pro ženská povolání (1937–51 byl jejím ředitelem) a poté až po odchod do důchodu (1959) na místní jedenáctiletce. Po celý život se věnoval práci kulturně osvětové a vlastivědné: přednášel, navrhoval scénické výpravy pro ochotníky, organizoval výstavy starožitností i tábory v přírodě, pracoval v Sokole, v oblasti památkové péče aj. V Kroměříži založil a řídil okresní vlastivědné muzeum (dnešní Muzeum Kroměřížska), byl jednatelem okresního osvětového sboru, Klubu přátel umění a iniciátorem i ředitelem celostátní výstavy Sto let českého národního života (Kroměříž 1948). Od roku 1936 byl členem výboru Moravského kola spisovatelů.

Přispíval do novin a časopisů Lidové noviny, Národní osvobození, Moravské slovo (zde na pokračování román Návrat Michala Krále, blíže nezjištěno), Pestrý týden, Ruch, Haná (Kroměříž), Iskra (Hrabyně), Kolo, Rovnost, Kroměřížská jiskra (1968 zde Pověsti z Kroměřížska) aj. Posmrtně vycházel v Týdeníku Kroměřížska 1992 román z pozůstalosti Samota Jabloní. 1931–38 redigoval časopis Informace osvětových sborů okresního, městského a lidové školy v Kroměříži. Byl autorem řady bibliofilských a soukromých tisků a novoročenek. Připravil na 150 relací v rozhlase, zvláště brněnském.

Po prozaických evokacích života pravěkých lidí (Kvasice v dávnověku, Raván a Théra, Cesta bojovníků) i doby velkomoravské (Na Hradské cestě) a po próze smyslového okouzlení přírodou, líčící zklamání z konvencemi naplněného a přetechnizovaného světa (Kudlovská dolina), obrátil se Spáčil ve 30. letech k současnosti. Napsal několik románů o lidech hanáckého kraje, kteří – leckdy poznamenáni světovou válkou – těžce hledali své místo v životě domova (Slunce ve tváři, Náš svět zemře s námi!, Mlhy nad domovem, nejzdařilejší Úsvit v nás). Pokusil se v nich zachytit kvas popřevratové doby i let hospodářské krize, protiklady mezi venkovem a městem a také rozpory mezi generací starší, bránící se novotám a hlásající podřízenost člověka rodu a půdě, a mladými, toužícími po svobodném rozvoji lidské osobnosti. Řešení svých osudů nalézají pak jeho hrdinové a hrdinky tu v útěku do průmyslového Zlína, tu naopak v návratu k půdě a venkovskému prostředí. – Za druhé světové války i po ní se Spáčil vrátil k próze s historickou tematikou. Přitahovalo jej obzvláště národní obrození na Moravě, a zejména léta 1848–49, kdy v Kroměříži zasedal ústavodárný říšský sněm (této problematice se věnoval i jako historik). Probuzení národního vědomí na Kroměřížsku v prvních dvou třetinách 19. století zobrazil ve volné trilogii, tvořené románovými kronikami Lásky a rebelie, Ať žije sněm! a Tisíce růží. Tyto historicko-společenské fresky, které dále doplňují autorovy prózy ze 17. a 18. století (Bludné kořeny, Tvrz nejpevnější), poznamenává často didaktická tendence, snaha o zaznamenání i drobných historických faktů a pouhá beletrizace skutečnostních podkladů. Spáčil však dovedl i plasticky oživit významné dějinné události a – vycházeje z názoru, že oporou národa byl především prostý lid a s ním spojení měšťané a inteligence – přiblížit dobové ovzduší. V posledních knihách, určených mladým čtenářům a vyznačujících se silným živlem vzpomínkovým, Spáčil jednak úsměvně zachytil příběhy spjaté s vynálezy okouzlujícími jeho klukovská léta (Velociped, stroj rychlonohý), jednak v paralelních dějích účinně konfrontoval zápasy o svobodu národa a sociální spravedlnost za obou světových válek s boji dávných moravských předků proti podmanění franckou říší, proti tatarským nájezdníkům aj. (Prstýnek s rubínovým kamenem, Náušnice z Madagaskaru, Náhrdelník z hostýnského hradiště).

Jindřich Spáčil zemřel 20. 11. 1978 v Kroměříži.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře