Dnes uplyne 40 let od úmrtí spisovatele Karla Nového

Karel Nový – prozaik a publicista,  původním jménem Karel Novák, se narodil 8. 12. 1890 v Benešově. Tchán spisovatele Bohuslava Březovského. Jeho otec byl pekařem. Studia na gymnáziu v Benešově (jeho spolužákem zde byl Vladislav Vančura) Nový nedokončil. Od roku 1908 prošel několika krátkodobými zaměstnáními, teprve v roce 1912 se uchytil jako lokálkář v Českém slově. První světovou válku strávil většinou ve vojenských nemocnicích a předstíral chorobu. Na konci války spolupracoval s Vídeňským deníkem. Po vyhlášení republiky se vrátil do redakce Českého slova (1922–23 do listu dopisoval z cest po Polsku, Německu a Francii). Sympatizoval s mladými národními socialisty: od poloviny 1918 přispíval do jejich časopisu Maják a v letech 1918–21 redigoval Mladé proudy. S Bohuslavem Vrbenským (po jeho vyloučení z národně socialistické strany) zakládal časopis Socialista (1923). Také v pozdějších letech byl častým účastníkem levicových politických a uměleckých aktivit (členství ve výboru solidarity se stávkujícími, v uměleckém sdružení Blok, za okupace v levicovém odboji). V letech 1924–38 spolupracoval s deníkem Národní osvobození a zároveň byl redaktorem obrázkového týdeníku Domov a svět (1927–32) a měsíčníku Panoráma vydávaného nakladatelstvím Družstevní práce (1937–40). Za druhé světové války žil bez stálého zaměstnání, v roce 1944 byl zatčen a internován v pracovním táboře Klecina (Klettendorf) ve Slezsku poblíž Vratislavi. Roku 1945 byl jmenován šéfredaktorem Svobodného slova, ale funkce se ze zdravotních důvodů brzy vzdal. Poté byl redaktorem deníků Svobodné Československo a Práce a redigoval literární časopis Doba (1945–46). V letech 1952–55 byl šéfredaktorem Státního nakladatelství dětské knihy. Od roku 1956 působil jako spisovatel z povolání.

Přispíval do novin a časopisů: Besedy času (1908 debut), Mladé proudy, Zádruha, Osvěta, České slovo, Zvon, Český svět, Zlatá Praha, Národní obzor, Světozor, Vídeňský deník, Lidové noviny, Právo lidu, Besedy lidu, Červen, Socialista, Národní osvobození (1924 zde na pokračování román Městečko Raňkov, 1929 román Modrý vůz), Pramen, Ranní noviny, Rozpravy Aventina, Trn, Rudé právo, Čin, Host, Literární rozhledy, Domov a svět, Panoráma, Literární noviny, Literární noviny, Tvorba, A–Zet (1931 zde na pokrač. román Peníze), Levá fronta, Listy pro umění a kritiku, Magazín Družstevní práce, Středisko, U Blok, Čteme, Doba, Svobodné slovo, Svobodné Československo, Kulturní politika, Práce, Svět v obrazech, Mladá fronta, Nový život, Obrana lidu, Lidová demokracie, Květy, Květen, Kultura, Plamen, Hlas revoluce aj. Je autorem rozhlasové hry Velký Samo (1931). Podílel se na scénáři filmu Marijka nevěrnice (1934, r. Vladislav Vančura, sc. + Ivan Olbracht). Byl autorem doslovů a předmluv k dílům Vladislava Vančury, Ivana Olbrachta, Jaromíra Johna aj. Próza Chceme žít byla zdramatizována pro divadlo D 34 (prem., 1934, s E. F. Burianem) a byl podle ní natočen i stejnojmenný film (1949, r. E. F. Burian, sc. E. F. Burian a Bohuslav Březovský). Užíval pseudonymů Alexandr Špaček (jako autor námětu k filmu režiséra M. J. Krňanského Žíznivé mládí, 1943), Carlo Novo, C. Novo, Karnov a šifer K. N., Kr, kn, Kn., -kn, N-ý, -vý, -ý.

Nového dílo nese trvalé stopy literární atmosféry počátku 20. století (šrámkovský impresionismus a vitalismus, tulácké motivy upomínající na Karla Tomana, Ivana Olbrachta a Maxima Gorkého, protirakouské a antimilitaristické smýšlení generace anarchistických buřičů). Zpočátku Nový vystupoval jako novinář, autor fejetonů a črt vykazujících zjitřený sociální zájem i smysl pro proměnlivost přírodního dění a prchavost lidských pocitů; postupně se však jeho dominantním výrazovým prostředkem stal román. V prvních románech z prostředí maloměstského (Městečko Raňkov) a vesnického (Samota Křešín) navázal na tradici starší kronikářské realistické prózy, vypravěčské postupy však dynamizoval přírodním a pocitovým lyrismem. Neiluzivní vidění života venkovské chudiny na rodném Benešovsku se u něj prolínalo s autobiografismem v pojetí hlavních hrdinů. Vesměs jsou jimi mladí lidé prudkých citů, jejichž vůle je podlomena nerovnoprávným společenským postavením, slepou mašinérií války a sociálně neuspokojivými poválečnými poměry (Srdce ve vichru, Tváří v tvář, Modrý vůz). Morální a psychologické důsledky bídy a sociálních handicapů zůstávaly ve středu autorovy pozornosti i v době, kdy se jeho záběr společenské reality rozšiřoval o pražskou periferii a jevy s ní spojené – nezaměstnanost (Chceme žít), kriminalitu (Peníze), rozpad rodinných svazků (Na rozcestí). Od poloviny 30. let se v Nového textech stále výrazněji uplatňovaly politické argumenty a ideové diskuse a zároveň s tím se dále uvolňovala románová stavba (Atentát, Třetí větev). V době ohrožení republiky a za okupace nacházel Nový – stejně jako jeho přítel a do značné míry i spisovatelský vzor Vladislav Vančura – jistotu a povzbuzení v minulosti a v kultivaci tvárných možností češtiny (Rytíři a lapkové), ale i v přímém vlasteneckém apelu spojeném s oslavou rodinné a rodové soudržnosti (Za hlasem domova) a ve věčném koloběhu přírodního dění (Rybaříci na Modré zátoce, Potulný lovec). Pojetím české historie, mytizací husitství a selských bouří navazoval na Aloise Jiráska a později se včlenil do poúnorové kulturní a historické koncepce tak, jak ji kanonizoval Zdeněk Nejedlý (Česká bouře, Nehasnoucí ohně). Po 1945 podroboval svá starší díla často i několikeré textové revizi, při níž je jazykově modernizoval, ale hlavně posiloval jejich ideové vyznění ve smyslu postulátů socialistického realismu (rozšiřování přímých autorských komentářů, ideové „vyspělosti“ hrdinů apod.). Zároveň sestavoval starší, přepracované i nově vznikající drobné prózy a fejetony do celků s převažujícím tónem lyrického vyznání (Světlo ve stromech, Čas, který zpívá), generačního svědectví (Zaváté stopy) či útočné protikapitalistické publicistiky (Zahořklé úsměvy). Rekapitulací i syntézou základních myšlenkových okruhů Nového díla je román Plamen a vítr, kronikářský obraz českého maloměsta na přelomu 19. a 20. století s ústředními motivy lásky, mladistvého vzdoru vůči šosáctví i věčně se obnovujících sil života.

Karel Nový zemřel 23. 11. 1980 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz