Jan Campanus Vodňanský, též Jan z Vodňan nebo pouze Campanus se narodil 27. prosince 1572 ve Vodňanech a zemřel 13. prosince 1622 v Praze. Byl český spisovatel a rektor pražské univerzity, již méně známý také jako hudební skladatel, jeden z nejslavnějších humanistikých latinsky píšících básníků své doby.
Pocházel z rodiny chudého rolníka Martina Kumpána z Vodňan. Nejprve navštěvoval školy v Klatovech, Domažlicích a v Jihlavě, v roce 1593 vystudoval pražskou univerzitu a získal titul bakalář). V roce 1596 se stal mistrem svobodných umění. Poté působil jako učitel v Teplicích a v Hradci Králové, od roku 1598 jako školní správce u Svatého Jindřicha na Novém Městě pražském a od roku 1600 jako školní správce v Kutné Hoře. Roku 1603 se stal univerzitním profesorem, učil na pražské univerzitě klasickou literaturu, řečtinu a latinu). Několikrát se stal děkanem, dvakrát byl prorektorem (1612 a 1620) a dvakrát také rektorem univerzity (1612 a 1621).
Byl zastánce kalicha, ale ve stavovském povstání v letech 1618–1620 se příliš neangažoval. Po bělohorské porážce se veřejně roku 1622 své víry zřekl a přestoupil ke katolictví. To bylo vykládáno jako snaha zachránit si místo na univerzitě, za což byl svým okolím velmi odsuzován. On sám zdůvodňoval svůj postoj snahou prospět pražskému vysokému učení a zachránit jej před pohlcením jezuitskou kolejí, protože universita byla za stavovského povstání jedním z center odboje. To se však ukázalo jako marné a on sám zemřel vnitřně zlomen několik dnů po zrušení university.
Osudy Jana Campana Vodňanského ztvárnil v románu Mistr Kampanus spisovatel Zikmund Winter.
Campanus psal většinou latinsky, někdy i řecky nebo česky. Jeho básně, psané elegickým distichem, časoměrným nerýmovaným veršem obvyklým v antice, se vyznačovaly formální dokonalostí a Campanus byl uznávaný nejen v Čechách, ale i v celé Evropě.
Z díla: Turcicorum tyrannorum qui inde usque ab Otomanno rebus Turcicis praefuerunt, descriptio (1597), Centuriae duae diaritum seu Epigrammatum (1600), Psalmi poenitentiales (1604), Sacrarum odarum libri duo (1611–1612, Posvátné ódy), přebásnění starozákonních Davidových žalmů do latiny, Campanovo nejvýznamnější básnické dílo, Bretislaus (1614, Břetislav), divadelní hra, jejíž provedení bylo v roce 1604 zakázáno, protože zpracovávala téma, které údajně hanilo dobrou pověst českých knížat (uváděno též pod názvem Břetislav a Jitka). Cechias (1616), zveršované české dějiny, Calendarium beneficiorum academiae Pragemsis (1616, Kalendář dobrodiní pražské university), jde o přehled dobrodiní, poskytnutých Karlově universitě, kterým chtěl Campanus povzbudit mecenáše.