Dnes uplyne 45 let od úmrtí filozofa, estetika a historika Jana Patočky

Jan Patočka se narodil 1. 6. 1907 v Turnově v rodině středoškolského profesora Josefa Patočky, který byl klasickým filologem a průkopníkem umělecké výchovy. Po maturitě na reálném gymnáziu v Praze studoval Jan Patočka češtinu, francouzštinu a filozofii na FF UK. Studiu filozofie se pak dále věnoval na pařížské Sorbonně a německých univerzitách. Roku 1934 se stal středoškolským profesorem v Praze a v témže roce spoluzaložil německo-český Cercle philosophique de Prague. Roku 1937 se habilitoval na FF UK pro obor filozofie a začal pracovat také jako redaktor časopisu Česká mysl. Od roku 1936 byl tajemníkem Jednoty filozofické. Koncem roku 1944 byl pracovně nasazen jako pomocný dělník-tunelář. V letech 1945-49 opět učil na FF UK, 1947-48 souběžně také na PF v Brně. Roku 1950 se stal knihovníkem Ústavu T. G. Masaryka. Po jeho rozpuštění roku 1954 byl odborným pracovníkem Pedagogického ústavu J. A. Komenského, vědeckým pracovníkem Pedagogického ústavu ČSAV a Filozofického ústavu ČSAV. Roku 1964 získal titul DrSc. Prací Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové a stal se členem Institutu International de Philosophie se sídlem v Paříži. V 60. letech se účastnil četných mezinárodních setkání a jako hostující profesor přednášel na univerzitách v Lovani, Mohuči, Kolíně nad Rýnem, Bochumi aj. 1968 byl jmenován profesorem dějin filozofie na FF UK. Roku 1972 byl penzionován a začal vést soukromé bytové semináře. Roku 1971 mu udělila Vysoká škola technická v Cáchách čestný doktorát, který však mohl převzít až roku 1975 v Praze. Roku 1976 se připojil k protestu proti pronásledování hudebníků skupiny The Plastic People of the Universe a DG 307. Protestní akce se téhož roku stala podnětem k založení hnutí Charta 77, jehož byl jedním z prvních tří mluvčích. V této funkci se v březnu 1977 setkal s holandským ministrem zahraniční při jeho oficiální návštěvě Prahy; po následujících policejních výsleších musel být převezen do nemocnice, kde zakrátko podlehl mozkové mrtvici.

Jan Patočka debutoval roku 1928 v časopise Česká mysl, dále přispíval do časopisů: Věstník pedagogický, Kvart, Kritický měsíčník, Naše doba, Křesťanská revue, Slovo a slovesnost, Listy, Archiv pro bádání o životě a díle J. A. Komenského, Divadlo, Dějiny a současnost, Hudební rozhledy, Vesmír, Pedagogika, Tvář, Filozofický časopis, Literární noviny, Orientace a řadě dalších domácích i zahraničních periodik. V samizdatu vyšlo: O konci filozofie, Kacířské eseje o filosofii dějin, Dvě studie o Masarykovi, J. P., První skica k podobizně, O výtvarném umění a hudbě, Vzpomínky a nekrology. Stati z let 1938 – 1976, Nebezpečí technizace ve vědě u E. Husserla a bytostné jádro techniky jako nebezpečí u M. Heideggera, Masaryk, Filozofický sborník. V samizdatové edici Kvart vyšly i čtyři části souboru Umění a filozofie a další.

Rozhodujícím podnětem pro P. filozofii byla Husserlova fenomenologie a Heideggerova filozofie existence. Tyto vlivy již od 30. let orientovaly jeho zájem o problematiku přirozeného světa jako světa konkrétního lidského bytí, v němž je oproti stále více se prosazujícím vědeckým objektivizacím zachována jednota situované skutečnosti a situovaného člověka. Takto zaměřená filozofie se sbližuje s problematikou umění a svými analýzami žitého světa poskytuje plodné východisko pro interpretaci uměleckého díla, P. sám ovšem ve svých pracích o umění tuto cestu nesledoval. Ve zkoumáních estetických otázek vycházel především z podnětů Hegelovy Estetiky, kterou přeložil. V Hegelově duchu, i když s odstupem od jeho názorů, pojímá umění v jeho základním významu pro duchovní rozvoj člověka. Nejvýznamnější, dějinně zaměřená, P. estetická studie Umění a čas reflektuje výtvarné umění, jemuž autor věnoval i několik konkrétněji vymezených statí. Jedinou důsledně fenomenologicky pojatou teoretickou prací o literárním uměleckém díle je stať Spisovatel a jeho věc v souboru O smysl dneška z konce 60. let.

Již v rané knižně publikované studii Česká vzdělanost v Evropě postavil na první místo mezi vzdělanci spisovatele, kteří především mají nárok na mravní vůdcovství ve společnosti. Lapidárními charakteristikami mimo jiné sleduje rozvoj českého písemnictví v minulém století, zatímco literaturu první republiky podrobuje v této práci, psané v období pomnichovské deprese, paušálnímu odsouzení na pozadí údajného všestranného duchovního úpadku osvobozeného státu. Jako jedinou výjimku zde vysoko oceňuje román Bloudění J. Durycha, kterého později v předmluvě k vlastnímu překladu novely Boží duha pro německé čtenáře označil za představitele opozice proti zesvětštění v národě, „jehož moderní život se nenechal prozářit paprskem absolutna“. Po léta se P. zabýval J. A. Komenským, kterého vyložil jako myslitele na přelomu dvou epoch. Z umělecké literatury poutal P. především K. H. Mácha, jehož tvorbu pojal v knižně publikované studii Symbol země u K. H. Máchy jako vyjádření bipolární jednoty „touhy k světlu a věčného propadnutí zemi, temné hlubině“. Již zde viděl P. u Máchy totožnost neustálého tvoření a ničení Matky-země s podstatou času, jehož problematice věnoval ryze filozofickou studii Čas, věčnost a časovost v Máchově díle. Samostatné studie P. věnoval F. X. Šaldovi (Šalda mezi včerejškem a dneškem, Naše doba), J. Čapkovi (Kulhavý poutník Josef Čapek, Tvář), divadelním hrám a povídkám I. Vyskočila (Svět Ivana Vyskočila, Divadlo). S výjimkou úvahy o faustovském motivu v románu T. Manna se P. ojedinělé studie o cizojazyčných autorech zabývaly divadelními hrami, především antickými tragédiemi. Trvalý zájem o uměleckou literaturu prozrazují kratší i delší pasáže v řadě P. filozofických prací až po jeho poslední dokončenou studii Kolem Masarykovy filozofie náboženství (v souboru Tři studie o Masarykovi) s obsáhlou interpretací mravní otázky u F. M. Dostojevského.

Jan Patočka zemřel 13. 3. 1977 v Praze.

Zpracováno podle: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Brána 1998

Komentáře